Já mám ale naštěstí čas dopřát si pěknou chvilku na lavičce pod třešní, užít si teplých paprsků zapadajícího sluníčka, zavrtat bosé palce do teplé hlíny a prostě a jednoduše si vychutnat tento okamžik. Cítím absolutní jednotu s přírodou, která taky nemusí nikam pospíchat.

Kdybyste tu ted' byli se mnou, sedli bychom si na zápraží ke stolu, a zatím co bychom krájeli zeleninu a možná taky bochánek ještě měkkého čerstvého kozího sýra, uvařili bychom si čaj z meduňky a já bych vám mohla povyprávět, jak se to všechno semlelo, že jsem dnes kde jsem. Ale to bych musela začít úplně od začátku...

Už jako malá holka jsem byla nejraději v přírodě. Úplně si pamatuji, jak mi dokázaly vhrknout samým štěstím do očí slzy jen třeba z pohledu na orosenou pavučinu po ránu ve zmoklém mlhavém lese, a nebo když napadl první sníh.

Později jsem začala studovat vysokou zemědělskou školu a snila o životě na nějaké malé biofarmě. Školu jsem sice nedodělala, ale sen zůstal, i když se na nějakou dobu přesunul do pozadí. Ale to tak asi muselo být.

Následovala svatba, přesídlení do Německa a rodina se nám brzo rozrostla o tři skvělé kluky. Nejdřív jsme bydleli ve městě, ale časem se naskytla příležitost přestěhovat se na venkov a začít obhospodařovat velký pozemek. Zdálo se, že se moje dřívější sny začínají plnit. Ale bohužel nebylo všechno jen skvělé a i když jsme se snažili, nepodařilo se nám vytvořit si takový vztah, ve kterém by nám všem bylo dobře.

Jednoho dne jsem se po předcházející hádce chtěla uklidnit prací na zahradě. Zdálo se, že jediné, co by mi ten den mohlo pomoci najít rovnováhu, bude něco hodně náročného, co by vyžadovalo všechnu mou fyzickou sílu. Tak jsem začala budovat cestičku z dolního konce zahrady až k místu, kde jsem chtěla mít novou branku. Věděla jsem, že to bude jistě znamenat další hádku, ale to mi bylo jedno. Jedním jsem si byla jistá, musím začít jednat, TEĎ ...

Dřela jsem celý den bez přestávky. Rýčem jsem odkopávala drn po drnu, vozila je na kolečkách pryč, tahala kameny na ohraničení a z kmenů vyráběla schodky. Lil ze mě pot, ale já pracovala dál jako posedlá. Nakonec jsem ještě i navozila na cestičku rozlámanou kůru, aby se po ní i za deště dalo pohodlně chodit. A když jsem se dopracovala až k plotu, pochopila jsem:

Tahle moje cestička byla symbolem a taky začátkem definitivního rozchodu. I když jsem předtím prolila tolik vzteklých i zraněných hořkých slz, ted' ve mně byl klid. I každá nevraživá myšlenka byla tatam.

Byla jsem smutná, protože tohle jsem si nikdy nepřála. Ale i když jsem nevěděla, jak půjde život dal, cítila jsem i vděčnost. Po velmi dlouhé době se mi totiž stalo to, co jsem jako dítě uměla automaticky - totiž hledat odpovědi na moje otázky a řešení mých problémů v přírodě.

A ještě něco se mi hluboce vrylo do podvědomí: Zahrada je místem tvoření. Stejně jako to bylo v první zahradě Eden, tak se nám naše zahrady nabízejí jako model naží životní reality. Jak dalekosáhlé uvědomění to je a jaký potenciál se v něm ukrývý, to jsem tehdy ještě netušila.

Začaly roky, ve kterých jsem nejdřív musela znovu najít sama sebe, ale taky se při studiu, které jsem chtěla tentokrát dokončit, postarat o své tři děti. Bylo to náročné období, ale naštěstí mi jako už dříve byla příroda vždycky zdrojem síly a vyrovnanosti.

Děti a já jsme si zařídili hezký život, já po škole našla zajímavou práci a dokonce jsem si splnila dávný sen a pořídila si dva severské psy, moji velkou lásku a další důvod, trávit volný čas v přírodě.

Sen o farmě ustoupil do pozadí. No dobře, přiznám se, úplně jsem se hrabání v hlíně vzdát nedokázala a tak jsem pěstovala na jednom maličkém záhonku a v několika kýblech při domě alespoň pro radost bylinky, rajčata, salát a dokonce i brambory.

Aniž bychom se hledali, našli jsme se. A jaké bylo mé překvapení, když jsem ho poprvé navštívila doma. Jeho domeček byl malinký, ale o to větší jeho zahrada! Choval v ní malé stádo koz a ovcí, pár prasat, která se št'astně ryla v bahně a houf slepic a kačen. Mohla tohle být pravda? Jediné co mu chybělo ke štěstí jsem byla já - no a taky pár záhonů, k tomu se ještě nedostal 🙂

Spolu jsme se pustili do projektu soběstačné ekologické zahrady. Naše společná cesta učení se, zkoumání, vymýšlení, plánování a realizace pro nás měla od začátku připravenou spoustu lekcí. Začínali jsme v mnohém od nuly, ale s radostí, zvědavostí a hravě.

Velice dobře to vystihne slovo soulad - jeden s druhým a taky s nádhernou přírodou, která nás obklopuje. Naučili jsme se přírodu pozorovat, učit se od ní a takto nabyté vědomosti převádět v rámci naší malé farmy do praxe. Až po nějaké době jsme přišli na to, že tento způsob hospodaření má své jméno:

Dozvědět se o tomto stylu vytváření trvalých a udržitelných systémů byl a je jeden z velmi důležitých rozcestníků v našem životě. Pomáhá nám, podložit naše intuitivně nabyté znalosti teorií, za kterou můžeme stát.

Permakultura není pouze o zahradničení, už její samotný základ, její etické principy nás učí starat se jak o zemi, tak o lidi kolem nás a férově se podělit at' již o úrodu, nebo o poznatky. Proto jsme nyní po dlouhých letech učení se, učinili důležité rozhodnutí:

Na začátku každé cesty je dobré mít plán, kam se chci dostat a co všechno chci po cestě zažít. Nemusím a nemohu znát každý krok předem, ale potřebuji vědět, jak a podle čeho se orientovat. Tak je to i se zahrádkou, farmou nebo i s několika květináči.

Kdybychom ted' seděli vedle sebe u nás na zápraží a povídali bychom si, mohli bychom se jeden od druhého učit, bavit se o zkušenostech a povzbuzovat se. Momentálně nás sice dělí prostor a čas, ale naštěstí se tím v dnešní době nemusíme nechat omezit.

Třeba jste to dnes vy, kdo stojí na začátku, kdo by rád začal zahradničit, ale nechce uspěchat první kroky a udělat chyby ještě než se vydá na tuto napínavou cestu.

Možná začínáte od zelené louky, na které chcete vybudovat svou soběstačnou zahradu, nebo máte třeba balkon a hoříte touhou, alespoň část vaší zeleniny vypěstovat vlastníma rukama.

A třeba už máte svou zahrádku, kterou jste převzali od svých prarodičů či rodičů a s ní i styl jejího obhospodařování . No a dnes, po nějaké době, jste zatoužili obohatit ji o nové prvky.

At' tak či onak: doufám, že pár odpovědí najdete přímo u nás na těchto stránkách. Budeme si prostě představovat, že na tom zápraží sedíme a kdo ví, třeba se i tento sen splní 🙂

S láskou

Venda