Když jsem byla malá holka, hlídala mě často babička. Maminka ještě studovala, takže jsem s babičkou trávila opravdu hodně času. Možná proto jsem dnes tím člověkem, kterým jsem. Babiččina zahrádka se mi zažrala pod kůži – a taky její slepice.
Babička měla vždycky přesně čtyří slépky – jak to svou hezkou hanáčtinou říkala. Ty měly kurník mezi garáží a kůlnou, a v něm bylo místa asi jako v průměrné kuchyňské skříňce. Bohatě jim to stačilo. Ke kurníku patřil ještě výběh tak asi dva na tři metry, jehož součástí byl kompost.
Tam babička i děda s láskou nosili všechny odřezky z kuchyně – a děda slepičkám někdy extra vyvařoval. Většinou to byly št’ouchané brambory se spařenýma kopřivama – slepičí pošušňáníčko.
Proč to povídám?
Aby se nikdo nedivil, že mám pro slepice slabost.
A že mám kromě zahrádky zažrané pod kůži i to, že je potřeba se o tvorečky mě svěřené dóóóbře postarat.
Prostě jim zajistit co nejkrásnější život.
A že se péče promítne na výsledku.
To platí mimochodem o KAŽDÉ INVESTOVANÉ PÉČI.
Jak přesně opečovat na podzim půdu se krok po kroku dozvíte TADY.
Tak asi už tušíte, že mě tedy slepice neminuly. Ba naopak. Leda že jich ted‘ mám desetkrát víc než babička (ta by ze mě myslím měla radost). No a jak tak roky se slepicemi plynou, uvědomuju si pořád víc, co mě právě slepice dnes a denně učí:
Píšu to úmyslně v opačném pořadí, než se obvykle říká. Protože ten vztah ke slepici začíná dáváním z naší strany. Když se rozhodnete pro pár slepic, musíte si nejdřív vyjasnit několik věcí:
Tohle jsou jen ty ryze praktické úvahy.
Ale když jsme upřímní, jde hlavně o to, zda máme v našem životě „místo“ pro tvorečky, kteří jsou na nás závislí.
A když řeknu místo, myslím tím jednak to fyzické, ale taky místo v rámci našeho životního stylu.
Ted‘ ale budeme mluvit hlavně o tom místě u vás na zahradě. Možná vám při čtení už začalo vrtat hlavou, kde by čistě teoreticky ten výběh pro slepice a kurník mohl stát právě u vás.
A možná se hned přidal pochybovačný hlásek a našeptává vám:
„Nemáme na to místo, ani na kurník – a na výběh už vůbec ne! A taky by takový kurník určitě stál majlant, zapomeň na to!“
Ale víte co? Možná pro vás mám řešení za pár šupů a hlavně aniž byste museli volit pevné místo, které tak trvale obětujete ze zbývající plochy.
Jak se počet našich slepic rozrůstal, stáli jsme před podobným problémem. Jak jen ty holky ubytovat, aniž bychom museli budovat novou pevnou stáj? Řešení se nabídlo úplně samo, když jsme vyklízeli stodolu. Stál tam totiž v koutě ještě prastarý přívěs za auto.
No a protože se při vyklízení našlo i pár prken, měli jsme náhle docela jasnou představu, jak ten problém s místem vyřešíme: Slepice budou jezdit na čundr.
Ukážu vám, jak vznikal jejich obytný přívěs – podobně by to v menším měřítku pro 4 slepice bylo možné postavit třeba na stará kolečka jako podvozek.
🙂
Nejdřív vznikla na bývalé nákladní ploše přívěsu budoucí obytná plocha. Tu jsme zvolili tak velkou, abychom pak byli schopni hotovým „karavanem“ projet všemi brankami a mezi všemi stromy, které máme na pozemku.
Dalším krokem bylo vybudovat nosnou konstrukci stěn a rozhodnout, jaký sklon bude mít budoucí plechová střecha, kolik oken pro slepice naplánujeme, kde bude východ z kurníku a kde budou dvířka, kterými se my dostaneme dovnitř.
Pak už se mohly stěny začít obíjet modřínovými prkny, která nám zbyla od stavby našeho domu.
Zde už to začíná vypadat jako to, co to má nakonec být 🙂 A hlavně už je to pod plechovou střechou!
Také uvnitř vznikají opravdu hezké detaily. Nejpraktičtější vychytávka je umístění hnízd, kam budou budoucí obyvatelky klást vejce tak, že je možné zvenčí odklopit jejich strop a vajíčka pohodlně vybrat, aniž bychom se museli nějak soukat dovnitř dvířky. To je opravdu NÁPAD STOLETÍ.
Zvenku to vypadá takto:
A takto luxusní je pohled do líhní zevnitř:
Samozřejmě že nesmí chybět bidla. Bez nich by to bylo jako hotel bez pohodlných, čistě povlečených postelí:
Tak a ted‘ už se mohou nastěhovat první obyvatelé. V popředí je vidět jednoduchou sít‘, která slouží jako plot na ohraničení určité plochy, kterou mají kočovnice k dispozici.
Je to totiž samozřejmě něco za něco: Kočovné obyvatelky karavanu dostanou něco, co ostatní slepice nemají – co pár dní nový výběh plný nových báječných červíčků a žížal.
Náš mobilní kurník stačí co do velikosti až pro 14 slepic. Samozřejmě, že to je pro malé zahrádky až moc.
Klidně bychom ale mohli postavit i menší. Jako podvozek se toho dá použít spousta – třeba stará kolečka, vozíček a podobně. A jako vlastní „stáj“ by slepice nepohrdly třeba ani starou skříňkou – samozřejmě trochu upravenou a vybavenou.
Víte, co je na takovémto jídle to nejchutnější? Že absolutně všechno, co je na talíři, vyrostlo a žilo přímo zde, u nás v Kořenáči.
Mimochodem:
To jsem po babičce rozhodně nezdědila – tu schopnost svou milovanou slepičku jednoho krásného dne zanést ke špalku a … však víte.
Babička si tam tu slépku zanesla pod paží, ještě jí něco zašeptala do peří, ale v druhé ruce už držela sekerku.
V tomto byla prostě pragmatičtější než já. Vyrostla v jiné době a znala nutnost muset ukončit život váženého a milovaného zvířete.
K nám musí přijít kamarád, který to má podobně nastavené.
Než ale přijde tento den, užívají si slepice každý den dosytosti. Víte, někdy, když je tak pozoruju, přeju si být jako ony. Neřešit zbytečně, co bude za hodinu, za dva dny, za měsíc. Prostě se radovat z každé žížalky ted‘ a tady.
Jako tahla dorůstající kuřata:
S touhle radostnou energií, jak vyběhnout do nového dne, se dnes s vámi loučím a přeju vám z celého srdce:
Zdravím a děkuji za perfektní článek. Mě vlastně zaujako to, jak popisujete, že by to stálo majlant – postavit kurník. Ta finanční stránka věci ji zajímavá. Můj otec, nyní čerstvý důchodce si chtěl postavit kurník sám. Já mu navrhl, že ho objednám již hotový a protože je běžně prodávám, tak že to bude za nákupku. Nedal si říci a postavil si kurník sám. Má činnost, materiál mu ležel na zahradě, ale hlavně má čas. Když tohle všechno hodí do kalkulačky normálně pracující člověk, tak je na vážkách, vyplatí se nebo nevyplatí? Někdy to je na hraně. U podnikatele, nebo zaměstnance s vyšší hodinovkou se zase nevyplatí sáhnout ani na kladivo. Každopádně článek super a téma zvlášť v dnešní době aktuální. Přeji krásný den, M.B 🙂