Jak je to s tou permakulturou

„Jo tak vy děláte tu permakulturu, jo?“ – takto a podobně nás oslovovali věci znalí známí, když jsme je poprvé provedli po našem pozemku. Zvláštní na tom bylo jen to, že my jsme sami moc nevěděli, co jako má ta permakultura být. To slovo jsme už slyšeli a možná někde pod hromadou knih o zahradě byla taky nějaká o permakultuře.

Přitom byla například moje zkušenost s permakulturními zahradami mizivá. Párkrát jsem takovou zahradu navštívila. Většinou se jednalo o nějakou alternativní komunitu, kde žili povětšinou mladí, ekologií nadšení lidé, kterým bylo společné, že byli velice milí, jemní a byli vegetariáni. Jejich zahrada vypadala vždy dost podobně a jejím hlavním znakem se zdálo být, že se o ni nikdo moc nestará.

Také úroda mi nepřišla nějak zrovna veliká, téměř jsem si pak až dělala starosti, jestli se z toho všichni ti vegetariánští jedlíci můžou nasytit. Udivovalo mě, proč při takovém množství rukou ta zahrada vypadá tak (v mých očích) zanedbaně. V hlavě mi naskočily obrázky zahrady u babičky a dědy, kteří sklízeli na svém pozemečku velké množství ovoce i zeleniny, a když na to byli jen ve dvou, zásobovali sebe, rodiny svých dětí, rozdávali široké rodině, měnili se sousedy a na podzim měli sklep nacpaný až ke stropu zavařovačkami, bedýnkami s ovocem a pytlíky s křížalami.

Hlavním znakem permakultury se mi zdálo tehdy být:

  • záhon MUSÍ být kulatý, kapkovitý, cokoliv, jen prosím za žádnou cenu žádný obdelník
  • zásadně se MUSÍ nechat růst veškerý plevel
  • slovo plevel reději nepoužívej, nemají to rádi
  • NIKDY nesmíš na jeden záhon sázet jen jeden druh zeleniny
  • MULČUJEME vždy, všude a všechno – kdo snad netuší, co je mulčování tak nepatří do klubu. Pro ty kdo by se rádi dověděli a bojí se zeptat: pokrývání země jakýmkoliv materiálem, aby hlína nebyla nikde holá
  • jestliže zalíváš, už to není ta pravá ořechová permakultura. Něco jsi asi nepochopil
  • MUSÍŠ mít taky někde kulatou hromadu kamení a tam zasázet nějaké bylinky

Musím přiznat, že mi sice tak nějak imponovalo zapálení těchto zahradníků a opticky vypadaly jejich zahrady opravdu neotřele a zajímavě. I ta v kostce podaná teorie vlastně zněla logicky. Ale stejně tak mě dost zaráželo, proč jim tedy nic moc neroste. Co zaráželo, doslova mi to vadilo. Přece když něco dělám, tak by fakt bylo fajn, kdyby byly vidět nějaké výsledky – v tomto případě HODNĚ zeleniny.

No tak asi chápete, že výrok „Jo tak vy děláte permakulturu“ v mých uších zněl téměř jako urážka. Když takovéhle poznámky přicházely i od přátel, kteří se zrovna vrátili z různých kurzů a od velkých kapacit, jako je třeba v Rakousku Sepp Holzer, začalo nám to být podezdřelé a chtěli jsme odpovědi.

Co tedy děláme, aby se dalo říct, že je to permakultura?

Na tuto otázku jsme dostali přesně tolik odpovědí, kolika lidí jsme se zeptali. A  jak jsem i už sama vypozorovala a jak výše v tomto článku uvádím, většinou byl každý schopen vyjmenovat několik kreativních prvků, kterých si u nás na zahradě všimnul, např. vyvýšené záhony, mulčování, nebo pěstování různých druhů zeleniny společně na jednom záhoně.

Aspoň jsem si oddechla, že se nejedná o hanění našich zahradnických a farmářských pokusů, alespoň co se úrody týče. Protože na tu si opravdu stěžovat nemůžeme. Něco měly ale všechny komentáře společné a to mi přijde mnohem důležitější než tvar našich záhonů nebo zda zaléváme nebo plejeme.

Šlo hlavně o styl našeho hospodaření, které je vlastně jeden velký koloběh. Investujeme pracovní energii, čímž získáme nějakou úrodu či přínos. Ten z části konzumujeme okamžitě sami, ale jeho velkou část zase vrátíme zpět do koloběhu.

Když například pěstujeme zelí, sníme my lidé jen tu vnitřní část hlávky, stonek a okrajové listy dáme slepicím a prasatům. Dostaneme za to hnojivo pro nové rostliny, a po nějaké době také vajíčka a maso, čímž získáváme energii zase my lidé, abchom se o rostliny a zvířata kolem nás mohli starat.

Dalším momentem je, jak se od přírody učíme. Existuje – at‘ již v permakultuře nebo v jakémkoliv směru zahradničení –  tolik výborných nápadů a návodů, příruček a knih, jak něco vypěstovat. Povede se to ale jenom tehdy, jestliže budeme schopni ten univerzální návod adaptovat pro svoje podmínky. A tyhle podmínky si musíme nejdřív umět vypozorovat, naučit se přímo u přírody, co konkrétně nám nabízí.

Uvedu zase příklad. Mulčování je skvělá věc. Ale ne vždy a ne všude. Když třeba oseju záhonek semínky mrkve, musím vědět, že si docela dlouho (někdy i 3 týdny) počkám na to, až něco vzklíčí. A až se to stane, budou to úplně tenoučké jemňoučké stonečky. Kdybych si záhon zamulčovala hned po osetí, musela by tahle jemná vlákénka nejdřím prorůst vrstvou mulče a byla by ještě delší a nestabilnější, než by mohla začít tvořit lístky.

A to nemluvím o slimácích, kteří se pod mulčem rádi schovávají a ani o plísních, která se může v mulči vytvořit a takto jemňoučké rostlinky zabít. Takže mrkev třeba mulčujeme, ale až poté co vyklíčila, vyrostla na takové 3 cm a získala základní stabilitu.

A ještě jedna věc se zdála stěžejní: nepracujeme proti přírodě, ale naopak s ní.  To platí o jednoduchých přírodních zákonech jako je třeba gravitace. Stejně tak se to týká některých vlastností rostlin nebo zvířat, jako je třeba to obrovské množství semínek a tím mladých rostlinek v příštím roce, které vytvoří jedna rostlina měsíčku zahradního, nebo ta jednoduchá skutečnost, že slepice rády vždy a hlavně všude hrabou.

Můžu si uzoufat – a nebo těchto zákonů a vlastností využít. My jsme například osázeli na krajích všech výběhů pro prasata keři a stromky, které něco rodí – ořechy, trnky, ringle, ovoce. Z jedné strany můžeme sklízet my, z druhé padají tyto plody přímo k prasatům do ohrady. Tím mají naše prasátka o zábavu postaráno – hledají a hrabou si, jak to odpovídá jejich naturelu. Gravitace se o to postará sama, nemusíme někde plody sbírat, převážet a prasata tím krmit.

I co se týče hrabajících slepic je to podobné. Zatím co já ted‘ píšu tento článek, staví Manuel mobilní kurník. Co to je? Určitě o tom bude samostatný článek, ale jedná se o takový karavan pro slepice. My je pošleme na dovolenou například na bývalé bramborové políčko a ony tam s velkou vervou vyhrabou a spořádají larvy mandelinky.

No a do třetice ješte o tom měsíčku a jeho nesčetných semínkách, která zaručeně všechna vyklíčí. My se nad tím ani v nejmenším nevzrušujeme a necháváme je vesele růst. Měsíček je totiž léčivka nejen pro lidi, ale taky pro půdu, takže určitě neuškodí. A je tu ještě jedna výhoda. Když rostou rostlinky měsíčku, rostou tak hustě, že neroste zároveň jiný plevel. Takže si počkáme, až jsou mladé měsíčky třeba 5 cm velké a pak je vytrháme a mulčujeme jimi přímo na místě.

Takže nakonec – naši známí mají pravdu. Děláme permakulturu. Co děláme – my ji přímo milujeme. Protože je to podle našeho názoru jedna z mála zodpovědných cest, jak zahradničit. A nejen to. V následujícím rámečku chci shrnout, co a proč vlastně permakultura znamená. A jestli chcete informací víc, dozvíte se je tady

Mějte se krásně a permakulturujte co to dá 🙂

Co je to vlastně permakultura?

Slovo permakultura si nejdřív rozdělíme na dvě části: PERMAKULTURA.

Perma znamená permanentní, trvalý a také trvale udržitelný způsob starání se o cokoliv nám svěřeného. Slovo kultura zde chápeme jako člověkem vytvořený a jím uspořádaný systém - a taky jako protiklad něčeho, co vznikne samovolně, bez lidského přičinění.

Většinou se mluví o PERMAnentní agroKULTUŘE a výraz se používá jako popis určitého stylu obhospodařování půdy a to at' na zahradě, nebo ve větším rámci třeba na polích a farmách. V roce 1981 obdržel Australan Bill Mollison alternativní Nobelovu cenu právě za svůj koncept vytváření ekologických systémů, které by jednak byly hospodářsky výnosné a zaručovaly bohatou sklizeň, ale na druhou stranu uspokojovaly potřeby zvířat a rostlin. Jako inspirace a ideální model slouží příroda a principy v ní vypozorované.

Čím dál více lidem ale dochází, že téměř každá oblast našeho života se dá chápat jako nějaký uspořádaný systém - a že by nebylo od věci, kdyby i tyto systémy fungovaly trvale, udržitelně a přínosně. V tomto širším slova smyslu chápeme permakulturu jako

kreativní, přírodou inspirovaný přístup k vytváření a formování našich životních skutečností se všemi jejich oblastmi

(např. osobní rozvoj, vzdělávání, výchova, školství, vztahy, politika, jakékoliv hospodaření, at' již privátního nebo obecného charakteru atd.)

 

 

 

 

 

Venda Preußl-Kroneberg
Naší vášní a našim posláním je již přes 10 let šetrné pěstování zeleniny, chov zvířat a zpracování vlastní úrody. Pomáháme každému, kdo v sobě ucítí touhu po návratu k přírodě, vydat se na cestu k soběstačnému způsobu života - a to jak prakticky, tak i na hlubší úrovni, protože tvá zahradla je zrcadlem tvé duše. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • CO SE MNOU MŮŽEŠ ZAŽÍT – KLIKNI NA OBRÁZEK:
  • Transformační minitrénink zdarma 9. – 12. 5. 2022
  • KNIHOVNA PĚSTITELE ALCHYMISTY – pojď do mého světa za speciální cenu!
  • JARNÍ PĚSTOVACÍ ROZJEZD – Nastavíme spolu tvou zahradu na bohatou úrodu!
  • PĚSTOVACÍ ROZCVIČKA ŽIVĚ V ÚNORU 2022
  • VIDEO SÉRIE ZDARMA Úvod do energetiky zahrady
  • PĚSTOVACÍ POMOCNÍČEK – legendární příručka zdarma
  • TŘI PRVKY PERMAKULTURY – seznamte se, prosím :-)