Jak se v květnu na zahradě neudřít – filozofická úvaha s ryze praktickým koncem

Znáte indickou bohyni Durgu? Nejtypičtější na ní je asi jejích pět nebo i více párů paží. Je to krasavice a někdy taky sedí ladně na lvovi. Je jednou z božstev dokonalosti a mimo jiné ztělesňuje sílu, poznání, jednání a moudrost. V jedné ze svých četných rukou často drží trojzubec, kterým bojuje proti bájnému buvolovi jménem Mahisasur.

To je alespoň ta hinduistická verze…

Moje verze vypadá trošinku jinak. Durga symbolizuje zahradnici v květnu a trojzubec jsou vlastně vidle. Nějaký ten buvol by tu možná byl, ale Durga s ním nebojuje, ba naopak rozhazuje buvolí nebo klidně i jiný hnůj po záhoncích. Ladně sedět na lvovi je trochu moc exotiky, ale ladně běhat za sekačkou, to jí jde.

Jedno ale mají obě verze společné…

Zahradnice (no a zahradníci samozřejmě taky, milí pánové) stejně jako bájná Durga jsou přímo ztělesněním síly, překypují poznáním ze spousty oborů,  neochvějně se pouští pořád a znova do (stejné) práce, a když navečer usednou na chvíli na lavičku, čiší z jejich smyslně přivřených očí moudrost mnoha generací skloubená s moudrostí celé přírody.

Zlé jazyky by mohly sice tvrdit, že to není smyslná krása a moudrost, ale prostě jen únava, která naši zahradnici vlastně nutí tupě „čumět do blba“, ale my si přece svůj obrázek o sobě samých takovými škarohlídy určitě zkazit nenecháme.

Jakápak únava, je přece KVĚTEN…

 Ano, květen by byl – a v celém roce se myslím nenajde žádný jiný měsíc, kdy by zahradník opravdu pět párů rukou potřeboval tak nutně, jako TED‘. Jakýpak lásky čas –  na zahradě je ted‘ prostě frmol. Vysévat se dá prakticky cokoliv, předpěstované sazenice musí nutně do země.

Tím zahradník také většinou zjistí, že by potřeboval ještě několik záhonků navíc. Takže ani to rytí ještě neskončilo. K tomu se přidává plevel a začíná vyvíjet onu nezkrotnou sílu, která mě vždy dokáže přivést k hlubokému a neradostnému rozjímání o tom, proč vlastně stejně vitálně nemůže rašit třeba mrkev.

Květen je taky ten měsíc, kdy opravdu z každé díry vylézají nějaké breberky, takže tu najednou po zimě zase máme slimáky, mravence, mšice, no a taky ta mandelinka a bělásek přece musí něco jíst. Tím je otevřena další fronta – sotva se ukazují první hlávky salátu a kuličky ředkviček, začíná zároveň i boj o právo na ně.

A sotva jsme tento boj v prvním kole vyhráli, uvědomíme si, že nám začíná už i sklizeň a tím – opravdu se tomu znovu a zase divíme? – další možnost, jak se nenudit, nebo jak si lépe řečeno pořádně máknout.

No a aby toho snad nebylo málo, trávíme každý den svůj převzácný čas pozorováním počasí  a studiem předpovědí. Podle toho, co se dozvíme, se nadále zaměstnáváme bud‘ zaléváním, protože je a bude horko a sucho, nebo přikrýváním našich drahých rostlinek různými improvizovanými konstrukcemi, protože v noci je a bude mráz. Taky by klidně mohlo měsíc pršet, no a nebo klidně i nasněžit, proč ne.

My zahradnící si v květnu dokážeme poradit absolutně se vším. Musíme, co nám jiného zbývá.

Říkejte mi Durga a vrat’te mi mé čtvery ruce.  OOOOOOHHHHHMMMMMM 🙂

Nechceme si zde ale stěžovat, vždyt‘ do vší té lopoty jdeme přece každý rok dobrovolně…

… i když víme, že květen určitě přijde. Jak to tedy vydržet a nehodit, jak říká lidové přísloví, už ted‘ vidle do žita? Ted‘ vás asi zklamu, protože jestli jste čekali nějaký univerzální recept na ulehčení práce na zahradě, tak já vám ho dnes určitě nedám.

Ale jednu věc vám dokážu slíbit: čím živější ekologický systém se nám podaří v rámci vlastní zahrady vybudovat, tím méně budeme nakonec opravdu práce mít. To zní lákavě a přesně tak to lze pozorovat v přírodě. Podívej se na takový ekosystém les. Všechno funguje jak má.

Spousta tvorů, od velikých až po úplně mikroskopické, v lese nachází domov i potravu, a to, aniž by se o ně někdo staral. Dokonce je téměř jasné, že problémy nastávají až ve chvílí, když se do toho vloží člověk se svými ekonomickými nároky a požadavky na efektivnost.

Lidem totiž nestačí měřit lidskou měrou, tohle měřítko už jsme tak nějak zapomněli. Jde o výnos a o nadbytek, ne o dostatek. Proto taky člověk není ochoten přijmout myšlenku, že se s někým o úrodu musí podělit. Každý tvor, který chce vedle nás přežít a nasytit se, je automaticky škůdce nebo predátor.

Je na čase, abychom pochopili, že jsme stvořeni jako JEDNO a jako takový JEDEN CELEK musíme držet pospolu a nebojovat proti sobě navzájem. Musíme pochopit, že čím víc budeme respektovat celek a vážit si každé jeho části, o to úspěšnější budeme – jako celek i jako jednotlivci. Musíme otevřít oči pro funkci jednoho každého a naučit se respektovat.

Respektujme pomocníčky… no a také ty, kteří tak na první pohled nevypadají

Když tohle zohledníme, a to ne jen teoreticky, ale v našich zcela praktických úvahách a rozhodnutích, tak přestaneme vidět problémáře, škůdce, výpadky a nezdar. Naše oči se otevřou pro vidění koloběhů, závislostí a koexistencí. Tak se dostaneme se systémem své zahrady do stavu, kdy se nemusíme o všechno starat sami. Spoustu naší práce převezmou ochotně a rádi jiní tvorové.

Takových příkladů by bylo spousta. Rozumíte, kam moje úvahy směřují? Když začneme chápat svou zahradu jako systém koloběhů, jehož jsme sice částí, ale ne částí nějak nadřazenou, začneme se chovat a myslet úplně jinak. Nebudeme se pachtit jen za vlastním maximálním výtěžkem, ale naše práce bude v první řadě pro prospěch celku. A právě to se nám vrátí.

Přesně tohle je jeden z důležitých principů permakultury

Většina lidí se domnívá, pokud tedy už vůbec o permakultuře něco vědí, že jde v první řadě o zahradu a možná ještě tak o zemědělství. To není bohužel úplně výstižné. Permakultura je přístup k životu, kde se necháme přírodou inspirovat ve tvoření našich životních realit (a trénovat to můžeme na zahradě).

Vcítit se do koloběhů, respektovat a svou prací podporovat celek, stejně jako každou jeho část – to je princip, který je přenosný i na každou jinou oblast našeho života, a funguje vždy stejně. Takže třeba naše manželství a jiné vztahy, firmu kde pracujeme, nebo naše vlastní podnikání, sportovní klub nebo partu přátel – všechno tohle si přejeme přece taky PERMA – trvale udržitelné. A stejně jako na zahradě se nám i zde vyplatí, zohlednit v každém rozhodnutím také prospěch celku, a ne jen ten vlastní.

To by byla tedy ta filozofická úvaha – a ted‘ ještě slíbený ryze praktický konec…

Nebudu vás zbytečně napínat. Víte, čeho máte na zahradě úplně nejvíc? Ne, nejsou to slimáci a ani oddenky bršlice. Jsou to půdní mikroorganismy.

To je téma, na které by se dal napsat román, ale pro dnešek bude stačit, když pochopíme, že bez nich nejde na zahradě vůbec nic a kdyby se tam měl korunovat král a vládce, byly by to půdní mikroorganismy, kdo by se prosadily jako opravdu nenahraditelný článek v koloběhu na zahradě, ale i v přírodě vůbec.

Proč se o nich zmiňuji? Myslím, že je potřeba je a taky půdu posunout více do středu naší pozornosti, a proto vám doporučuju podívat se na WORKBOOK O MULČOVÁNÍ. Tak se totiž o ty vaše mikroše můžete skvěle postarat 🙂