O kuřátkách a o cestě do života

… aneb na počátku bylo vejce.

Jo vylíhnout se, to není jenom tak. A taky nechat vylíhnout není úplně jednoduché.

Před dvěma lety jsme si koupili umělou líheň. Naše slepice se sice občas nějaká rozhodla stát se matkou – tedy kvočnou – a vysedět si pár kuřátek. Bohužel to ty holky popadlo většinou někdy v zimě, některé to uprostřed sezení přestalo bavit, nebo se taky  rozhodly dvě najednou a většinu času strávily tím, krást si vzájemně vejce a rolovat si je k sobě do hnízda.

Tak proto to rozhodnutí pro techniku. Taková líheň není laciná, takže jsme se rozhodli pro koupi z druhé ruky a ještě dohromady s kamarádem, který by taky občas rád pár opeřenců. Každý jsme investovali 50 euro a těšili se až začneme. Líheň přišla, my ji radostně naplnili vejci – a za 21 dní se z 80 vajec vylíhly 4 kuřátka. To byl šok.

Obzvlášt‘ když jsme pár nevylíhlých vajec otevřeli a s hrůzou zjistili, že kuřátka v nich byla, dokonce i perfektně vyvinutá, ale prostě to z nějakých důvodů nezvládla. Když pak ještě jednomu z našich čtyř statečných začaly růst nožičky nějak hodně křivě, bylo jasné, že s naší slavnou líhní něco není v pořádku. Ukázalo se, že ukazatel vlhkosti měří veliké výchylky a tím došlo k oné vývojové vadě a taky zahynutí ostatních zárodků.

Trvalo mi rok, než jsem dokázala nějak strávit ten pocit, že jsem chuděrky kuřátka vlastně zabila já. Ale naše touha no a i potřeba vlastních kuřátek nás navzdory této zkušenosti letos přivedla k rozhodnutí, zkusit to ještě jednou. Tentokrát jsme už na peníze nehleděli a investovali do opravdového mercedesu mezi líhněmi, produktu firmy HEKA. Tuhle reklamu si nedokážu odpustit, protože jsem opravdu nadšená. Ale o tom později.

Začali jsme sbírat vejce, měnili s přáteli, dokonce i přikoupili, no a pak přišel den s velkým D. Plni respektu k životu jsme líheň zapnuli. On je to totiž úplný zázrak. Vezmeš vejce, takové úplně normální, co bychom si jinak usmažili k večeři, dáš ho do té zvláštní kouzelné skříňky, nastavíš teplotu a vlhkost a čekáš. 21 dní čekání se vleče, ještě že můžeš vajíčka každý den dvakrát otočit, jinak by 21 dní byla doba opravdu nekonečná (jaké štěstí, že jsme do automatického otáčeni už fakt neměli co investovat). Ale co 7 dní můžeš vejce prosvítit silnou baterkou.

A tam je ten zázrak života nádherně vidět. Po prvních sedmi dnech je vidět v dobře vyvinutých vejcích jen takový hustý puntík a spousta žilek. A taky vzduchová bublina na jednom konci vejce, ta se bude v průběhu času zvětšovat. Když vajíčko nebylo oplodněné nebo se nevyvíjí, není vidět nic.

Po čtrnácti dnech přijde při prosvícení nejkouzelnější moment. Kuřátka už mají vyvinuté nožičky, kterýma se opírají o skořápku jak si v tom vajíčku hoví. Vzduchová bublina roste a když se nějaké kuře přestalo vyvíjet, ukaže se na hranici zárodku a bubliny červená čára.

Pak den osmnáctý se vejce zkontrolují ještě jednou a přestěhují se v líhni do takové krabičky z jemňounkého pletiva, aby jí sice proudil teplý vzduch, ale kuřátka po vylíhnutí nemohla vyskočit a vypadnout doslova z hnízda. A pak přijde veliké čekání. Tři další dny už se vajíčka neotáčí, zato ted‘ potřebují vyšší vlhkost vzduchu, aby skořápka změkla a drobkům se dobře líhlo na svět.

A tak jsme čekali, a čekali, a báli se, že se třeba zase něco pokazilo. Líhnutí mělo začít v sobotu. V pátek jsme měli návštěvu a jak tak sedíme u večeře, ozvalo se z líhně jasné, silné, nezaměnitelné PÍÍÍÍÍÍÍP. A hned ještě jednou PÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍP. První kuře bylo na světě.

No a pak už to nepřestalo. Noc z pátka na sobotu jsme si rozdělili a drželi hlídku 🙂  S tím jak se líhlo víc a víc kuřátek, stoupá totiž i vlhkost vzduchu v líhni, takže bylo třeba ji manuálně upravovat, aby všechna kuřátka dostala optimální šanci.

Drobečky jsme zatím nechali pěkně v líhni. Tam se musí nechat, až úplně oschnou, klidně i 24 hodin. Tak se nám vylíhlo 50 nádherných kuřátek, které se mají velice k světu 🙂 A co je ponaučení z celého příběhu? Šetřit je fajnová věc, ale ne když jde o život!

A jako kvočna se přihlásila do služby naše bernardýnice Ganja 🙂