Proč zrovna Kořenáč? Myslíš jako květináč???

Před desíti lety jsem se rozhodla pro nový účes. Zatoužila jsem, hluboce zatoužila, mít dredy. Musím k tomu dodat, že jsem v té době byla maminka samoživitelka, neměla jsem přítele, pracovala jsem jako učitelka a moji starší synkové se blížili pubertálnímu věku. Takže asi trochu ujeté přání, ne?

Pro děti to byl docela šok. „Nemůžeš se chovat jako NORMÁLNÍ matka?“ No, je mi líto, ale nemůžu. Jestli jste si přečetli můj příběh, tak asi víte, že jsem si už odjakživa chodila do přírody pro radu , která cesta je pro mě ta správná. A já jsem prostě tehdy bytostně cítila, že potřebuji tuto změnu. Proč?

Víte, on to může být JEN účes – ale nebo to taky vnímáte hlouběji. Už jen sám vzhled těchto zvláštních „buřtíků“ mi už tehdy připomínal nejvíc kořínky stromu. Ne nadarmo se dredům na Jamaice, odkud se jakozto účes po světě rozšířily, říká roots, anglicky kořeny. A já jsem v té době toužila po tom, zapustit kořeny. Cítit se zakořeněná. Potřebovala jsem být jako strom, pevně stát a nebát se okolností.

To, jak se cítí duše, se promítá do tělesné schránky. Znáte ten pocit, když je vám například smutno, máte nějaké trápení nebo starosti, a zahlédnete se nečekaně třeba ve skle výlohy? Hlava mezi rameny, kulatá ohnutá záda, temný ztracený pohled… Jak zvláštní a překvapivé je, když se člověk pomalu ani nepozná.

Změny přicházejí pozvolna. Nejdříve jsou třeba jen oči smutné, ale když to trápení trvá déle, přidají se ramena, změní se styl chůze, celá lidská bytost začne vyzařovat starost. A když to takto jde nějakou dobu, připojí se i vnitřní orgány a je velice pravděpodobné, že takový člověk onemocní. Tohle zná asi každý. Ale už málokdo ví, že to funguje i naopak.

Když toužíte po jakékoliv změně a nevíte, jak a co přesně by se mělo stát, dá se na to jít i z druhé strany. Můžeme na to jít od těla a začít se vědomně chovat tak, jako by ona změna již nastala. A když netušíme, jaké chování by to mělo být, můžeme začlenit do svého života něco symbolického, co nám jakoby tu vytouženou změnu připomíná.

Když nás třeba šikanuje kolega v práci a my nevíme jak tuto situaci vyřešit, můžeme i na tohle jít od těla. Prostě se rozhodneme, se vědomě v jeho přítomnosti už nehrbit, abychom unikli tomu tlaku, ale jen a pouze začneme stát či sedět záměrně rovně, se vzpřímenou hlavou a otevřeným, smělým pohledem. Nic víc a nic míň. Jen tohle – a budeme pozorovat, jaký je to pocit. A jakmile tohle opakujeme a vytvoříme z tohoto napřímení zvyk, máme vyhráno. Neřeknu vám, CO se stane. Ale můžete si být jistí, že TO bude řešením dané situace.

No a takto to bylo také tehdy s mými dredy, aniž bych to takto dokázala pojmenovat, . Sotva jsem si je vytvořila, začaly se dít věci. Jako jeden z prvních účinků se o mě přestal zajímat určitý typ mužů, totiž ten, který by se ke mně absolutně nehodil. Ale to jsem tehdy takto vědomně nevnímala. Možná jsem se spíš cítila osamělá.

Takže přece jen negativní účinek? No jak se to vezme. Když je člověk sám, má čas sám na sebe. A tak jsem i já dostala příležitost, zaobírat se sama sebou a světe div se – zapustit kořeny nejdřive sama v sobě.

A co se stalo dál? Vyprávět všechno popořadě by bylo na tomto místě příliš obsáhlé. Ale jedno je jisté. V určitém bodě jsem potkala Manuela, mého manžela a nejlepšího chlapa na světě.

 On má také dredy a proto jsme si vůbec jeden druhého všimli. Takže to bylo zcela jistě tohle ujeté přání, které mne dovedlo tam, kde jsem tedˇ – v naší nádherné permakulturní zahradě, která nese jméno Kořenáč.

Ano, přesně, jako květináč. A v tomto kořenáči, v tomto našem ohraničeném kousku přírody, my tedˇ spolu zapouštíme naše kořeny. A stejně jako tomu stromu je pro mě nynní naše zahrada, ten náš kořenáč, mou stabilitou a oporou. A tak to má být – přesně tohle nám zahrada chce a dokáže dávat – tedy pokud jí to dovolíme a pokud jí vzdáme čest tím, že si tuto její roli uvědomíme.

V tomto smyslu – atˇ vám rostou pevné kořeny!