Když jsem byla malá holka, dělávaly jsme s babičkou strašáky do zelí. To bylo něco pro mě! Kramovat u babičky na půdě ve starém oblečení byla stejně jedna z mých nejoblíbenějších zábav. Po příkrých schodech, kde to vždycky vonělo po heřmánku a letních jabkách se vylezlo na půdu a mohlo se začít.
Se sestřenkou jsme se oblékaly do těch zvláštně střižených a starými časy vonících věcí a nořily se tak do našeho vlastního světa. Ještě ted‘, když si na to vzpomenu, mám v nose tu vůni a cítím, jak nám horké letní sluníčko pálilo v jinak chladné babiččině chodbě na bosé nohy a jak se nám nechtělo k obědu.
Označení strašák je dost zavádějící a myslím, že se ho opravdu nikdy nikdo nebál. Už jako dítě jsem viděla dost Jen počkej, zajíci! a podobných komiksů na to, aby mi bylo jasné, že vírou na strašáka opravdu urážíme inteligenci zajíců, kavek, srnek, koz a vůbec každého jiného tvora, který by snad na to naše zelí dostal chut'(já to zelí těm zajícům vlastně i docela přála, ale to jsem dědovi raději neříkala).
Strašák ale od té doby pro mě neodmyslitelně patří do zahrady. Když se mi v dospělosti pak konečně poštěstilo mít vlastní zahradu, byla to jedna z prvních věcí, které se tam musely objevit. Dokonce i ta dospělácká víra ve strašáka se nějak objevila a já si opravdu nějakou dobu byla jistá, že nám ty kavky tedy ted‘ už cibulky a hrášek vyhrabávat nebudou. Musí to být asi nějak v genech. Přiznávám – zase jsem se mýlila, pár cibulek to nepřežilo, sklidili jsme i tak dost a strašák zůstal.
Až mnohem později, když začla móda stavění hmyzích hotelů, jsem si uvědomila, že my tenkrát s babičkou vlastně nedělaly nic jiného. Sláma v „hlavě“, rákosí nebo svazek větviček v rukávu místo ruky, staré zvětralé latě nebo větve na vlastní konstrukci a aby to všechno stabilně stálo, ještě jsme obskládali hlavní kůl kamením. Hmyzí hotel jak když vyšije, i když trochu jinak, postaru.
I když jsem se jako malá holka klíšt’áků bála, hlavně že mi vlezou do ucha, vím ted‘, že jsou v zahradě velice užiteční, protože se mimo jiné živí mšicemi a housenkami. To s lezením do ucha je pověra – ve středověku se ale právě tihle hmyzouni opravdu sbírali a mleli na prášek proti němosti a bolesti uší.
No a tím se dostáváme k tomu, o čem jsem chtěla vlastně mluvit: o tom, jak se vypořádat v letní zahradě s různými škůdci (tedy s těmi tvory, kteří chtějí taky kus našeho krajíce a to větší, než jsme jim ochotni dopřát). Zůstaneme dnes u zelí, bělásků a jejich housenek… A taky u další letní zábavy – vyštípávání postranních výhonků u rajčat.
Jak to spolu souvisí? V tomto směru je potřeba vědět něco o polykultuře a o tom, které plodiny jsou si vzájemně dobrými sousedy, povzbuzují se v růstu a nebo jedna druhé odhánějí hlavní požírače. Jestli si k tomuto tématu chcete přečíst víc, stáhněte si můj eBook zdarma Pěstovací pomocníček, najdete v něm spousty lety osvědčených kombinací. Dnes se podíváme na jednu z nich.
O kom to mluvím? Řeč je o obyčejném rajčeti. Rajčata pěstovaná dohromady se zelím, kapustou, květákem, brokolicí nebo kadeřávkem totiž způsobí, že poletující bělásci, kteří hledají vhodné místo pro nakladení vajíček, jsou natolik iritováni osobitou a silnou vůní rajčat, že si zelí, co roste kolem, pak ani nevšimnou.
Věřte mi, zkoušela jsem na bělásky kde co. Pokud máte zelí jeden řádek, dají se housenky bez problémů posbírat. Ale co když je toho víc? Někdy se doporučují sítě a textilie. Mně se bohužel vůbec neosvědčily. Zelí mi pod nimi díky nedostatku větrání rychle zahnívalo a bělásci si dokonce i tam stejně cestu našli.
Osvědčila se mi právě až rajčata. Co přesně dělám a co to má co do činění s vyštipováním postranních výhonků u rajčat? Je to úpně jednoduché a účinné, už pár let jsme díky této kombinaci neměli téměř vůbec problémy s běláskem. Podívejte se sami:
Rajče strašákem do zelí
aneb
nová kariéra postranních výhonků
Nejdřív nehty vyštípneme nebo směrem do strany vylomíme postranní výhonky. Nejlépe se hodí ty, které jsme zatím nějak přehlídli a už jsou větší a mají pár lístků, asi tak jako na fotce.
Další krok: spodí lístky olámeme a necháme jen malou šošolku nahoře. To pro začátek stačí a méně listů zabrání vysychání sazeničky, dokud si nevytvoří dost kořínků. Prosím nedívejte se mi na zahradnicky špinavé nehty 🙂
Pak si najdeme místečko mezi zelím a vyštíplý výhonek prostě píchneme do země, můžeme až úplně po lístky. Nezapomeneme zalít a taky udržovat ve vlhku, dokud mladé rajče nezačne růst. Nelekněte se, když bude první dny vypadat hodně chcíple - rajče je nezmar a zvládne to. Kolem řádu zelí jich můžete napíchat více. Bělásku třes se!
No a zde vidíme rajčátko, které se už chytlo. Ještě pár dní a bude z něj strážce téhle kapusty. Bělásci se jí vyhnou, protože je odradí typická rajčatová vůně.
Taky na další fotce je rajče - strašák, které úspěšně ohlídalo brokolici a už i samo nese krásné plody. Některé ještě stihnout dozrát. Ty co nedozrají, otrhám nejpozději před prvním mrazíkem a dám do tepla na noviny. Nevím proč, ale na novinách i tihle opozdilci zčervenají a my si je postupně dáváme do salátu, omáček a nebo uvařím kečup.
Co je na tom permakultura?
Tak co, zkusíte si to taky? Zrovna totiž začíná pro pár druhů zelí a ostatní zeleniny druhá sezóna! Divíte se? Je to tak, přesně ted‘ je potřeba začít, jestliže chcete sklízet čerstvou zeleninu ještě i v zimě. Jestli vás to zajímá, připravila jsem online kurz zimního pěstování, který se právě rozjíždí a stálo by za to se přidat 🙂 Ráda vás v něm uvidím!