Ze života jednoho záhonku

Tento příběh by mohl vypadat takto: Žil byl jeden záhonek. Zahradník do něj v březnu zasel mrkev a v září ji sklidil. Zazvonil zvonec a pěstování byl konec.

Ti z vás ale, milí čtenáři, kteří jste si už stáhli PĚSTOVACÍHO POMOCNÍČKA už asi tušíte, v permazahradě Kořenáč se ten příběh asi udál trochu jinak. Víte totiž, že my léto taky nedokážeme natáhnout a i k nám podzim přijde, ale že se snažíme záhonky využívat jednak co nejdéle v roce, ale také pro vícero druhů zeleniny najednou.

No a právě příběh jednoho takového záhonku bych vám dnes chtěla vyprávět. Začíná stejně: Žil byl jeden záhonek…

BŘEZEN

Zahradník k němu přišel jednoho březnového dne s malou miskou a dvěma pytlíky semínek. V jednom byla semínka mrkve a ve druhém ředkviček. No vlastně to byla zahradnice, protože zahradník řekl, že na to má lepší prstíky, protože ty jeho mozolnaté ta malinká semínka mrkve ani necítí. Vypadalo to asi tak, jako na fotce.

Zahradnice si donesla i cibulky. Semínka v misce smíchala, pak prohrábla na záhoně asi 2 cm hlubokou rýhu a prsty do ní směs semínek „nacukrovala“. Nato semínka opatrně přikryla hlínou a záhonek stejně tak opatrně pokropila vodou. Jo a abych nezapomněla: mezi řádky zastrkala do země tu cibulku, co si taky přinesla. Cibule a mrkev si vzájemně pomáhají proti hmyzu, který by jednu nebo druhou mohl začít obtěžovat.

Byl sice teprve březen, ale sluníčko přes den teple svítilo a zahřívalo půdu. Zahradnice přišla každý den a záhonek pokropila. Semínka v zemi jsou jako malá miminka a potřebují hodně péče – když začnou klíčit a potom by je člověk nechal vyschnout, tak by z nich nic nevyrostlo. Vláha je tedy na začátku nezbytná.

DUBEN

Semínka se pomalu začala probouzet. Ta mrkvová  si přispala, to jsou totiž takoví ospalci a dávají si zjara rády na čas. Ale ředkvičky, to jsou rychlíci. Netrvalo to ani týden a už se ukázaly první lístečky. Zahradnice měla velikou radost, protože ted‘ podle ředkviček krásně poznala, kde ty svoje řádky má. A zalívala pilně dál.

Ve skoro každé půdě totiž žije takový malý brouček, který má ze všeho nejraději lístky ředkviček. Ale přijde si je okousávat jen tehdy, když záhon vyschne, nemá totiž rád vlhko. Zahradnice nechtěla, aby jí ten brouček lístky ředkviček kousal a raději dohlížela, aby bylo na záhonku pořád vlhko. Ředkvičky rostly krásně – dohlížel na ně i veliký bernardýn (záhonek je vidět vlevo za pejsanem):

KVĚTEN

Čas plynul a co by dup tu byl konec května. Na záhonku už se krásně červenaly ředkvičky a pyšně roztahovaly své tmavozelené listy, ale přesto bylo mezi nimi už i vidět jemné a nenápadné mrkvičky. Ty využily stínu, které jim široké lístky jejich sester ředkviček poskytly, a ve kterém jim půda nevysychala. Pomaloučku a nenápadně vylezly z hlíny a ted‘ už se gracilně hlásily ke slovu. Do měkké a vlhké půdy se jim krásně dařilo zapouštět hluboko a ukázkově rovně kořínek.

Zahradnice uslyšela jemný hlas mrkviček a bylo jí jasné, že pomalu přichází čas, aby jim ředkvičky uvolnily místo. Už i ted‘ si jich každý den pěkný svazeček odnesla – byl totiž ten nejlepší čas v roce na opravdu jednoduchou a zdravou pochoutku, kterou si ted‘ ona a její rodina dopřávali k večeři skoro každý den:

ČERVEN

Co nevidět přišla jedna sobota v červnu, kdy zahradnice měla čas a tak se pustila do sklízení ředkviček ve velkém. Měla s nimi totiž velké plány a kromě toho nechtěla, aby přerostly a začaly dřevnatět. Tím, že ředkvičky rostly v řádku společně s mrkví, vytvořily svými kulatými tělíčky rozestupy, takže jednotlivé rostlinky mrkve nestály těsně jedna vedle druhé, jak by to bez ředkviček bylo, ale měly hned pěkné rozestupy.

Byl slunečný den a zahradnice začala se sklizní úplně brzičko ráno, protože tušila, že se mrkev bude divit, až se jí sebere ten baldachýn z ředkvičkových listů. A taky že jo, přece jen už bylo dopoledne, když měla všechny ředkvičky natrhané. Záhonek, ted‘ už jen s mrkví a cibulkami, vypadal trochu jako napůl oškubaná slepice.

Toho by se snad mohl někdo leknout a říct si, že z téhle mrkve teda určitě nic nebude. Ale naše zahradnice naštěstí věděla, že se milá mrkvička jen musí nově zorientovat. Zatímco doted‘ investovala do délky kořínku, bude mít nyní místo a právě svým dlouhým kořenem zaručenou sílu, pustit se do tvoření krásných silných listů.

Ty pak budou ze sluníčka sát sílu a onou zázračnou proměnou, které lidé dali jméno fotosyntéza, bude mrkev ted‘ vyrábět ze světla a vody slad’oučkou hmotu a ukládat ji do kořenu. Ten poté začne sílit a rozrůstat se nejen do délky, ale taky do šířky.

Zahradnice počkala, až se na záhonek přesunul stín blízké švestky, a pak mrkev vydatně zalila. I když mrkev volala hodně nahlas, že potřebuje vláhu, aby se z toho šoku vzpamatovala, nechtěla ji zahradnice kropit na sluníčku. Přece jen bylo slunce v červnu velice silné a určitě by jemné lístky mrkve, orosené kapkami jako malými lupami, spálilo a zničilo. Zahradnice se ted‘ mohla v klidu věnovat sklizeným ředkvičkám.

Sedla si pohodlně na lavičku a začala ředkvičky třídit. Ty moc malé, ošklivě prasklé nebo už dřevnaté šly do kyble pro prasata a slepice. Z těch krásných uřízla kořínek – ten dostanou taky slepice – ale taky lupení, to sbírala zvlášt‘ do košíku. Připravené červené kuličky a propláchlé lupení si zanesla do kuchyně a tam se pustila do práce. Ze samotných  ředkviček udělá kimči a z lupení skvělé pesto.

Jak to naše zahradnice dělala? Nejdřív se pustila do kimči:

Takto vypadala směs ředkviček a čínského zelí před přidáním koření.

A tohle jsou sklenice naplněné mladým kimči po pár dnech fermentace:

Jako další přišlo na řadu pesto.  Tento recept měla zahradnice už ozkoušený s jinými listy, ale tentokrát chtěla zužitkovat ředkvičky prostě do posledního lístečku. A hlavně byla taky zvědavá, jak bude takové pesto chutnat. Vždyt‘ lístky ředkviček mají opravdu speciální chut‘.

ČERVENEC

Tim byla část úrody zpracována a záhonek ted‘ mohl všechnu svou sílu investovat do mrkve. Zahradnice věděla, že pro ni přišel čas čekání. Nadešel červenec, na jehož konci dozrála cibule. Zahradnice ji sklidila a pověsila na zastíněné prádelní šňůry, aby doschla a dala se bez problémů s plísní skladovat.

SRPEN

V srpnu dozrávaly v zahradě okurky a naše zahradnice každý druhý den nakládala pár sklenic. Ted‘ se jí hodilo,  že mrkev zatím nemusela díky ředkvičkám moc protrhávat. Mohla si tak totiž vždycky, když šla do zahrady pro okurky, vytrhnout pár tenčích mrkviček a dát je spolu s cibulí, koprem a semínky hořčice do nálevu k okurkám. To bude dobrota! Zbylé mrkve se mohly pěkně roztáhnout a využít zbytek léta a začátek podzimu na to, aby narostly opravdu macaté.

ŘÍJEN

Když přišly první říjnové dny, pocítila zahradnice trochu neklid. Zatím bylo ještě docela teplo a taky sucho. Ale samozřejmě že podzim a deště na sebe už nenechají dlouho čekat. Proto zahradnice rozhodla, že nadešel čas, aby byly sklizeny i mrkve. Vždyt‘ jejich dlouhé kořeny se ze země dostávají mnohem snadněji když je sucho, než kdyby byly zalepené hlínou a vězely v ní pevně jako korek v láhvi.

Sklizeň byla moc hezká a zahradník i zahradnice měli velikou radost. Mrkve uložili do sklepa do bedýnek s pískem a ted‘ na konci dubna, když tento článek píšu, jich měli ještě spoustu v zásobě. To těšilo hlavně zahradnici – takto mohla totiž často péct její oblíbenou mrkvovou buchtu – bez mouky a bez cukru! Kdyby někdo chtěl recept, at‘ se ozve, určitě se o něj ráda podělí 🙂

A co se dělo nadále se záhonkem? Zahradník se zahradnicí spolu s mrkví už i vytrhali trochu toho plevelu, co se přece jen mezi hustou mrkví uhnízdil. Záhonek byl tedy připravený pro nové úkoly. Zahradnice v polovině října přišla zase s pytlíkem semínek, tentokrát to byl špenát. Vysela ho do řádků a jelikož byl říjen teplý, už i pěkně vyklíčil a narostly mu malé lístečky. Pro ty si zahradník a zahradnice chodili celou zimu, když chtěli něco čerstvého do salátu.

ZIMA

Záhonek si pěkně odpočinul, vždyt‘ na něm rostl jen špenát, který půdě prospívá. Někdy v lednu na záhonek přišly slepice, které tam zahradník přes zimu pouštěl. To byl pro záhonek veliký dárek. Slepice mu prokypřily povrch, vyzobaly spící larvy a za odměnu si ozobaly zbylé lístky špenátu.

… NO A PAK PŘIŠLO ZASE JARO

… a koloběh by se takto mohl uzavřít. Jenže zahradík se zahradnicí na náš záhonek vysejí něco jiného. Myslím že to budou nejdřív kedlubny a saláty, a později jejich místo převezmou papriky. Ale to by bylo nové vyprávění…

KDO BY SI CHTĚL VYZKOUŠET TAKÉ PĚSTOVAT TAK,
ABY MĚL ZÁHONKY NEUSTÁLE PLNÉ A OSÁZENÉ ZELENINOU,
KTERÁ SE NAVZÁJEM PODPORUJE A PROTO ROSTE JAKO Z VODY:

TOHLE JE NEJRYCHLEJŠÍ CESTA, JAK TOHO DOSÁHNOUT: