O CO ZDE JDE

Dneska jsem chtěla psát úplně jiný článek, ale ne. Místo toho to bude takový malý zamyšlení.
A nebo se aspoň vypíšu z toho, co se mi honí hlavou.
Na Ukrajině se od čtvrtka válčí a já cítím, jak tento fakt ze mě vytahuje ošklivý strachy.
Ohromení, slzy, bezmocnost, paralýzu.

Ten prastarý, odvěký strach o přežití. Který jako opona chce překrýt všechno ostatní, co ještě včera bylo velmi důležité. Práce, napočaté projekty, plánování dovolené, štěně, pro které si pojedeme, dokonce i ty sazeničky, kurs JARNÍ PĚSTOVACÍ ROZJEZD, na který se spolu se všema krásnejma přihlášenejma lidičkama moc těším, sluníčko a fakt, že pořád ještě sklízím koše plné zeleniny, ač je konec února.

Ne, vůbec nesleduju zprávy a nevrhám se po hlavě do katastrofických scénářů, nediskutuju ve skupinách a ani doma. Ten hnusnej pocit za krkem ale zůstává, ať dělám co dělám. A já se naučila, že nemá cenu proti hnusným pocitům bojovat a zahánět je zpátky do skříně. Že je potřeba se na ně podívat, postavit se jim čelem. Protože v sobě nesou vždycky nějaké poselství a jen když ho přijmeme, posuneme se dál.

SLZY, STRACH A DESTRUKCE

Vzpomínám si, že jsem jako malé děcko mívala sny o válce a že jsem se jí moc bála.
Kupodivu, když jsem pak chodila do školy a později, i když jsem rozumněla víc souvislostem a jakoby věděla, čeho by se bylo možno se  obávat, tak tam ten strach už nebyl.

Patřím ke generaci, která se ještě v tělocviku učila házet gumovým granátem na cíl, později střílet z malorážky na malý figurky a dostávala za to známky. Trefila jsi nepřítele – za jedna.
Celá škola pravidelně trénovala ve vyučování nasazování plynových masek a odchod do atomového krytu.

Šílený vlastně, že? Moje děti mi to ani nechcou věřit a přesto se tohle nespojovalo se strachem, aspoň ne vědomě.
Vždycky byla někde nějaká válka, blízko nebo daleko. Brala jsem to jako fakt a ten pocit vnitřní hrůzy se držel v pozadí.

CO SE MĚ DOTÝKÁ, TO SE MĚ TÝKÁ

Proč teď ale píšu o strachu – a to koresponduje s titulkem tohoto článku: tentokrát je to jiné a já se domnívám, že tuším proč to tak je a jak se od toho odrazit.
Jsem alchymistická zahradnice, a tudíž chápu, že:

Co tím myslím a jak to souvisí se strachem z války, se soucitem a smutkem a vztekem, a hlavně – jak to souvisí se zemí, s půdou, se zahradou?

ZEMĚ

Dávám sem na úvod fotku krásné, úrodné země, která nepřestává rodit a plodit ani v zimě. Je na ní vidět salát, který přečkal zimu venku a teď se v prvním předjarním sluníčku začíná roztahovat a rozrůstat.

Chci ale pozornost zaměřit na tu zemi, na půdu – nejlépe je to vidět na dolním okraji fotky.
Vidíte její strukuru?

Jsou tam tlející stonky, matečná hornina ve formě různě velkých kamínků, jsou tam zbytky mulče z podzimu.
Je vlhká, jak na ní roztál sníh a prostupoval jí déšť, který oblevu způsobil. Je nacucaná vodou.
Jsou tam ale vidět i drobounké rostlinky, které čerstvě po zimě klíčí.

Je tmavá, humózní. To je slovo, které popisuje, že je plná života.
Ten je příliš drobný na to, aby ho kamera zachytila, ale je tam a pracuje.
V zimě, v létě – vždy se jen přizpůsobí podmínkám a klidně, trpělivě, neomylně jede své poslání.

Je to země, půda, která  je plná procesů a nejrůznějších pochodů.
A ty v ní probíhají všechny zároveň.
Nerozhoduje se, že TEĎ se bude tlít a rozkládat, PAK necháme sebou prostoupit vodu a POTÉ dáme oporu klíčícím semínkám.
Jede to všechno naráz.

To zní banálně, že? To je přece jasné?
Čtěte dál, možná vás to taky trkne a pomůže vám, jak mně.

ZE MĚ

Pracuju se zemí. Napojuju se na ni. Ne nějakým rituálem a vznešeně, ale úplně prakticky.
Rejpu se v ní a učím se jí rozumět. A víte, jak něčemu nebo někomu porozumíte nejlépe?

Když si jakoby „obujete jeho boty“, vcítíte se do něho a zkusíte vidět svět jeho očima. To platí o lidech, o situacích, o zvířatech, rostlinách a platí to i o zemi a půdě. Fakt, jde to s tím „živým“ i tím, o čem si myslíme že je „neživé“.
To je úplně šumafuk, naše vědomí je nekonečné a nezná hranice, jen když mu je dáme sami.

Takže když se teď po zimě poprvné dotýkám hlíny, tak ji velmi vnímám.
A její poselství pro nás je úplně jednoduché a prosté:

Naše nekonečné vědomí, duše, bere na sebe hmotnou podobu a narodíme se tak na tento svět. „Prach jsi, a v prach se obrátíš!“- to známe, ale není to jenom rčení, citát a hra myšlenek. To je FAKT.

My jsme byli země a budeme země. Teď (aspoň myslím, protože tohle čtete) sice jako země nevypadáme, ale jsme jí i tak. Jsme (po-)zemšťané. A taky jsme zahradníci a máme možnost se na zemi napojovat.

To krásně uklidňuje – zahrada je naše kotva. To my v tyhle dny píše hodně z vás. Jasně, ta práce, ty drobné úkoly, kterým bychom se i tak věnovali, čerstvý vzduch, slunce a nebe nad hlavou – to vše dává klid a uzemňuje.

Kromě toho také to povědomí, že se dokážeme postarat o sebe a naše blízké. Že umíme vlastnoručně iniciovat vznik potravin, kvalitních a našich. Nezávisle na řetězcích, globálu, finančních trzích a burzách. Z pole na stůl. Z ruky do huby.

ZE MĚ DĚLEC & ZE MĚ TVŮRCE

Ten náš kousek země, naše půda, milí zemětvůrci, nám dává VYROVNANOST.

Ve mně teď všechno touží po tom, vrátit se zase do rovnováhy, nepociťovat ten neklid, ale naopak JISTOTU.
Máte to taky tak?
Toužím po ní a přeju ji ze srdce hlavně i těm skutečně bezprostředně válkou postiženým.
Přeju ji světu.

Začínám ale chápat, že ta jistota nepřijde z návratu do některé starší verze mě samé nebo světa.
Jistota zůstává pořád stejná – ale vyrovnanost v sobě nese růst a vývoj – a to nejde bez určitých procesů.

Právě skrze ty procesy, které jsem popisovala výše a které v ní všechny současně probíhají, nám ukazuje, proč nás kontak s ní uklidňuje a utěšuje.

Často teď čtu a slyším, že je potřeba rozhodnout se pro mír, lásku, klid a udržovat to ve svém srdci. Ale co je s tím zbytkem? Co je s těmi ostatními emocemi? Kam s nimi?

Často teď pociťuju paniku, jako kdyby tahle válka byla zde, cítím její destruktivní sílu a zažívám rozervanost, jako kdybych to byla já, kdo musí utíkat o život.
I v půdě neustále něco tleje a rozpadá se, destruktoři mezi půdními mikroši tím uvolňují jednotlivé stavební prvky pro nový život, nové začátky. Uvolňuje se také energie pro růst.
Země kompostuje tyhle pocity.
Nabírá je do sebe a mění je na sílu a růst.

Občas znenadání pláču moře slz, které vlastně nejsou moje. Jsou jako ta vláha, důležitá pro život. Voda je živel emocí a je důležité je nechat přijít a projít. Půda bez vláhy je prach a odnese ho vítr. Člověk bez emocí (i těch třeba cizích) je suchý a studený, okoralý.

Zároveň jsem vděčná a šťastná, chci jít si dál za svým, nést a poskytovat oporu.
Pomáhat prakticky, činem – a nebo modlitbou, meditací.
Předávat dál moje zkušenosti a pořádat ROZJEZD.