Tak schválně, ke které skupině patříte vy?

Tento neobvyklý rok končí a kolem mě jakoby se všichni dělili na dva tábory.

Ten jeden se nemůže dočkat, až bude pryč – druhá půlka si tu jízdu užila.

Jó, 2020 fakt nebyl standartní, lehce předvídatelný a tak nějak pohodlně rozšlápnutý, jako staré kecky.

Kdybych mu měla dát jméno, nazvala bych ho

VICHŘICE

A víte co? Nemyslím to až tak negativně 😀 !!

Ale o tom později více.

Přiznám se, že jsem ještě nikdy takovéto „ohlédnutí“ nepsala. No a abych pravdu řekla, je to zajímavá zkušenost. Listuju fotkama a vybavuju si různé situace, rozhodnutí a milníky.

Stalo se toho habaděj… A tak píšu a píšu, skoro víc pro sebe než pro nějaké čtenáře, a písmenek přibývá.

Proto sem na začátek dám tento interaktivní obsah, aby bylo možné nalistovat si patřičný odstavec.

TAKŽE TED‘ VZHŮRU DO MINULOSTI!

 

  1. Permakultura aneb pořád je co vylepšovat!
  2. Podnikání z luk a strání
  3. Web – mé virtuální JÁ
  4. Kuřátka a selátka
  5. Covid a já
  6. Výzvy a výzvičky, kurzy a kurzíčky
  7. Je to pod střechou!
  8. Záda
  9. Co plánuji v roce 2021?

Permakultura aneb pořád je co vylepšovat

 

Rok 2020 pro mě začal jednou hodně zlomovou knížkou. Znáte to taky? Některé filmy nebo knížky se prostě zavrtají pod kůži a celé naše uvažování už nikdy nebude takové jako před tím.

Na minulé Vánoce jsem si sama něco nadělila – knížku, kterou jsem se chystala přečíst už hodně dlouho. Mluvím o díle jednoho ze zakladatelů permakultury Davida Holmgreena „Priciples and pathways beyond sustainability“.

Byla jsem natěšená jak malej Jarda, chtěla jsem s touto knížkou strávit zimní prázdniny zachumlaná v křesle.

Netušila jsem, že se ještě ve stejném roce dost velká část Holmgreenových tezí bude mít možnost osvědčit v praxi…

Se zářícíma očima jsem ji vybalila, držela skoro posvátně v rukou a s úctou jsem otevřela první stránku… No, a abych pravdu řekla, polila mě hrůza, co jsem si to sama na sebe upletla za oprátku!

Od časů studia si nepamatuji, že bych kdy opravdu přečetla něco, co by mělo 400 stran malých písmenek téměř bez obrázků a v hutných, vědecky působících odstavcích.

Ale Venda se jen tak nevzdává!

Ze svého učitelského pouzdra jsem vykramovala zářivé markery a učinila vánoční předsevzetí: PROKOUŠU SE TÍM! Dvě až čtyři stránky denně – tot‘ byl na počátku můj cíl.

No co vám budu povídat. Začátek byl krušný.

Zase jsem se cítila jako studentka, která se nejdřív musí ponořit do myšlenkových pochodů určitého autora, pochopit jeho způsob vyjadřování a neleknout se, že si některá slova musím vygůglit, jinak bych se nechytala.

Ale povedlo se… Než jsem se prolouskala úvodem, už jsem byla začtená.

Tahala jsem tu šunku pak sebou všude. Do čekárny u doktora, do restaurace, na ambasádu do Mnichova, kde jsem si vyřizovala nový pas, na výlety (například k té kouzelné studánce na fotce nahoře) – prostě jsem četla a podtrhávala, kde se jen dalo.

David Holmgreen přitom ani trošku nepíše o zahradě (nebo jenom fakt maličko), nejde mu o to, co by možná hodně lidí očekávalo a možná i vy, když jste si přečetli nadpis PERMAKULTURA.

Propojuje spíš poznatky o fungování přírody (a původně tedy taky zemědělství nebo prostě vůbec pěstování) s analýzou naší moderní společnosti a ukazuje důvody, proč vůbec máme problémy.

A jak nám z nich může pomoci důkladné poučení se u přírody.

Takže přesně moje krevní skupina – PŘÍRODA NAŠE UČITELKA

🙂

Tím se tento australák definitivně zařadil mezi mé spisovatelsko-filozofické oblíbence. Kdo z vás by o tomto chlapíkovi chtěl vědět trochu něco bližšího, ten at‘ shlédne tohle video.

Nakouknem v něm přímo k Davidovi do jeho zahrady Melliodora, která leží u městečka Hepburn Springs v Austrálii. Film je sice anglicky, ale myslím, že je dostatečně srozumitelný – a kromě toho se prostě oko pokochá.

Krása, co?

Když vidím takovéhle zahrady, takovou půdu a prostě místo k životu, tak na mě z každého koutu něco volá:

TAKTO BYCHOM MĚLI ŽÍT A NE JINAK!

Jak to cítíte vy?

Napište mi komentář, já zatím půjdu k druhému bodu. Ono to stejně nejde až tak oddělit :-).

Podnikání z luk a strání

Začátek roku 2020 byl tak nějak vyjímečný. Směrodatný.

Ale možná to bylo tím, že jsem byla hodně unavná ze své „civilní“ práce a rozhodla jsem se, že vánoční prázdniny využiju jako

ČAS PRO SEBE

Že se opečuju, že si dám čas a ponořím se opravdu do“hlubin študákovy duše“, prostě až na místa, kam se ve všedních dnech nedostanu. Proto jsem si taky nadělila toho Holmgreena pod stromeček, že jo.

Chyběla tomu ale ještě taková jiná dimenze, seberozvojová, ženská, dimenze konkrétních krůčků a jak to jen říci…

PERSPEKTIVA

Zmiňovala jsem už přece, že jsem konec roku 2019 a zimní prázdniny očekávala fakt jako smilování. Někteří z vás možná ví, že učím němčinu pro dospělé a taky pro negramotné.

To znamená, že mám v kurzu takových 15 lidiček, kteří většinou nikdy v životě nechodili do školy a psaní a čtení pro ně neměli žádné podstatné místo v životě. A doposud jim to v jejich zemi, v jejich životech stačilo.

Mým úkolem je naučit je za 12 měsíců číst, psát – no a k tomu mimochodem taky ještě německy. Němčinu používáme ve výuce – oni nerozumí a učí se za pochodu. Na konci kurzu, zhruba po roce, by měli být schopni domluvit se a napsat třeba reklamaci nebo omluvenku.

DOKÁŽETE SI PŘEDSTAVIT, JAKÝ JE TO ZÁPŘAH?

To není jen o té němčině, psaní a čtení. To je o úpně nových strukturách myšlení. Často se to povede – a to jsou momenty, kdy svou práci miluju, protože mění životy. Doslova – a do písmene!

Ale na Vánoce 2019 jsem byla opravdu vyřízená. Můj kurz se ukazoval jako hodně nechápavý – možná to bylo způsobeno o něco vyšším věkem účastníků (kdo už se kolem šedesátky učí lehce cizí jazyk, že? O čtení a psaní ani nemluvím!).

Snaha a píle by byla, ale některé bloky opravdu není lehké prolomit a mě už fakt pomalu docházela motivace, co by se dalo ještě vyzkoušet.

To jen tak pro porozumění tomu, v jakém vnitřním rozpoložení jsem byla na přelomu roků 2019 a 2020.

Svoje baterky jsem si dobíjela už průběžně v různých meditacích (například u Terezy Kramerové), no a vlasně jejím prostřednictvím na mě hned v lednu vykoukla příležitost, zůčastnit se webináře Stáni Stiborové, ve kterém šlo o nastavení osobních cílů pro další rok…

PECKA, KTERÁ VYPADALA NĚJAK TAKTO:

To bylo přesně pro mě jako dělané. Webináře jsem se zůčastnila bez jakéhokoliv očekávání. Chtěla jsem si jen utřídit myšlenky a ujasnit si priority, tot‘ vše.

Nečekala bych, že mi změní život.

Nečekala bych, že se díky němu přihlásím do kurzu, jak začít podnikat.

ABSOLUTNÍ PŘEKVAPENÍ – A VELIKÝ KROK DO NEZNÁMA

… a k tomu ještě směrem, o kterém jsem vůbec neuvažovala! Je to, jako když sedíte na nádraží v Berouně a zrovna se rozhodujete, jestli pojedete dál osobákem nebo raději rychlíkem. No a o hodinku později letíte v raketě na Mars.

Ono vlastně to neznámé až táááák neznámé nebylo. Já jsem asi jen nečekala, že ty dílečky skládačky do sebe vůbec můžou zapadnout – a že se to může stát tak rychle.

Kolem Silvestra jsem si totiž už sama pro sebe do deníčku psala, kam bych se JEDNOU chtěla dostat…

Že bych moc moc moc ráda nemusela chodit do práce někam mimo.

Že mi chybí kreativita. Psaní, malování…

Že miluju svou práci, miluju učení, ale že mi něco chybí.

Tohle občas dělávám. Prostě si vymýšlím, jak bych chtěla v budoucnu žít, kdo a s kým a jak bych chtěla být, jak by mohl vypadat můj den, jak to bude vonět, chutnat, jak se budu cítit.

ZNÁTE TAKY TAKOVÉHLE PLÁNOVÁNÍ?

Je to jako takový vnitřní kompas. Nejde o to, konkrétně vědět, jak bude ta cesta vypadat. Jde o to, mít jistotu, že jdu správným směrem – at‘ už ta cesta zrovinka vypadá jakkoliv. Směr sedí.

Tento pocit, to volání z budoucnosti, jsem v životě následovala už častěji. Někdy vědomě a někdy aniž by mi bylo jasné, co a proč dělám. Psala jsem o tom například už V MÉM PŘÍBĚHU.

Takže ještě než minul leden, už jsem byla přihlášená do Stánina kurzu Podnikání z pláže. Bum. Kdo by to kdy řekl.

Chtěla jsem kdy v životě začít podnikat??

NÉÉÉÉÉ!!

Chtěla jsem se naučit něco nového, vykročit směrem, kde jsem cítila, že tam někde žije ta moje budoucí Venda??

JÓÓÓÓÓ!!

A mimochodem:

Podnikat a ještě k tomu z pláže – to mě nikdy nelákalo. V deníčku k tomu mám poznámku,

že se mi vlastně vůbec nechce ze zajetých kolejí.

Zároveň ale taky, že se mi nechce vědět už TED‘, co přesně budu dělat těsně před důchodem, tedy ještě o pěknou řádku let dopředu. Že nechci už jen sedět, spokojeně tloustnout, ztrácet iluze a nějak to vydržet.

Chci cítit život a dobrodrůžo, které sebou přináší NE-JISTOTA.

A pláž?

Ne, já jsem ta s těma haskounama, kterou to táhne spíš na Aljašku. Ale i o to jde. O svobodu rozhodnutí, kdy, kde, jak, s kým a taky odkud chci pracovat. Takže v mém případě z toho snad jednoho dne bude moje vlastní „pláž“, totiž

PODNIKÁNÍ ZE ZAHRADY, Z KURNÍKU, Z LUK A STRÁNÍ

😀

 

Web - mé virtuální JÁ

Zde mohu docela plynule navázat na předchozí kapitolu. Do kurzu Podnikání z pláže jsem se pustila taky z jednoho úplně praktického důvodu.

Už několik let jsme uvažovali o tom, že by nebylo od věci (nechat) našemu projektu Permazahrada Kořenáč vytvořit webové stránky.

Ale, jak už to tak chodí, odkládali jsme to pořád dál a dál. Taková věc totiž stojí bud‘ docela hodně peněz. No a nebo si NĚKDO (a v našem případě je prakticky nad slunce jasnější, že bych to byla já a ne Manuel) musí sednout a

prostě se to naučit…

Založit a taky obsluhovat svůj vlastní web je součástí kurzu Podnikání z pláže. Nebudu vám nic nalhávat: Tahle technická stránka věci pro mě byla a je obrovská výzva.

Ale všechny ty technikálie jsou jenom malou částí celého procesu a možná i tou jednodušší částí. V popředí stojí mnohem větší oříšek:

PŮJDU S KŮŽÍ NA TRH…

Budu vidět. Bude hlásat do světa, co dělám. Co si myslím. Co umím – a tím taky to, co neumím. Co když se to někomu nebude líbit? Co když mi to někdo roztrhne ve vzduchu? Co si o mně kdo pomyslí??

A přesto jsem se do toho pustila. Ne jako někdo, kdo se rád prezentuje, kdo na sebe rád stahuje pozornost.

Spíš se strachem a obavami…

Ze začátku jsem se jimi taky nechávala dost vést a snažila jsem se psát všechno tak, aby se to jó nikoho nedotklo a všem se to líbilo.

Později mi ale došla jedna zásadní věc: Ono nejde jen o to, CO píšu a předávám, ale taky KDO se za tím vším schovává. A já už se nechci za něčím schovávat.

STOJÍM SI ZA TÍM, KDO JSEM A CO A JAK DĚLÁM…

S tím spojený je další oříšek: Zajímá to vůbec někoho?

Nejsem zrovna ten typ člověka, který musí za každou cenu stát v centru pozornosti. Nebojím se toho, nevadí mi mluvit i před hodně lidmi – ane nevyhledávám takové situace.

Při práci ve škole mě jakoby opravňuje a autorizuje moje pozice učitelky. Nejsem to já sama, kdo vstane a řekne

SLYŠTE, SLYŠTE! ZDE JSEM A MÁM VÁM CO PŘEDAT!

Chápete?

V tom je ten rozdíl. Můj osud – nebo ta budoucí Venda – po mě najednou chtěli, abych sama od sebe vstala, postavila si VLASTNÍ stupínek, vylezla na něj a začala kolem sebe shromažd’ovat posluchače.

Víte, u nás v Kořenáči mi to přišlo úplně přirozené. Někdo se někde od někoho doslechnul, že zde máme takovou zvláštní zahradu.

Že nám tu rostou bambusové háje.

Že pěstujeme spoustu druhů zeleniny, i takové, o které ještě nikdy neslyšeli.

Že chováme prasata, která vypadají jako kříženci dalmatince s ovcí.

Že se u nás skvěle vaří – a taky prý děláme sýr…

A klobásky… A kimči…

A legendární kečup.

No tak si ten někdo obstaral naše číslo, zavolal, domluvil se a přišel se podívat a pobýt. Možná se zůčastnil kurzu a naučil se ten sýr dělat. Nebo si odvezl pár mladých slepic a plnou hlavu nápadů.

To ale běželo tak nějak samo od sebe, nemuseli a nechtěli jsme se nějak propagovat. Ted‘ jsem ale musela vstát a volat do světa, co umím a proč by to mělo ostatní zajímat.

NO A TA TECHNICKÁ STRÁNKA VĚCI?

Ta se dá naučit. Jako ježdění na kolečkových bruslích.

Myslím, že ajt’ák se nad mými pokusy jen shovívavě pousměje, ale už jen ta skutečnost, že já tyto řádky napsala a vy je čtete, mě naplňuje zcela prostopášnou hrdostí.

(Nikdy, ale opravdu NIKDY, by se mi ani nezdálo o tom, že za každým s prominutím internetovým PRDEM, za každou online objednávkou a za každým newslettrem stojí takové neskonalé práce a nastavování a ladění a nervů a šedivých, vyrvaných vlasů 🙂 ).

 

Kuřátka a selátka

Tak, abych vás nenudila jen a pouze těmi pohledy za kulisy, ted‘ něco ryze praktického, nepředstavitelně neuvěřitelně roztomilého a zcela nefilosofického.

NAŠE MLÁD’ÁTKA…

A s těmi se doslova roztrhl v roce 2020 pytel.

Začalo to taky už v lednu. Jakmile jsem se já rozhodla zainvestovat do kurzu Podnikání z pláže, přišel Manuel s plánem, zakoupit opravdu kvalitní líheň pro kuřátka.

O tom, proč chceme vedle přirozeného vysezení nějakou kvočnou taky tohle technické řešení, jsem už napsala jeden článek na blog. Tady ho najdete a dočtete se v něm podrobnosti, jak obtížná může být taková cesta na slepičí svět.

To byl ale jenom začátek. Líhnutí jsme pro velký úspěch opakovali ještě několikrát. Ne jen pro vlastní potřeby – ukázalo se totiž, že v dobách covidích jakoby začal být mnohem větší zájem o všechno co souvisí se soběstačností.

TAKOVÉ LIDIČKY PODPORUJEME MOC A MOC RÁDI…

Pro naše slepice bylo samozřejmě taky potřeba vybudovat kurníky a výběhy. Přestavěli jsme trochu hlavní „stáj“, abychom lépe využili místo.

Kromě toho ale taky vzniknul mobilní kurník na vysloužilém přívěsu za auto. Tím můžeme naše milé pilné slepice zavézt jako na dovolenou na tu část pozemku, kde se zrovna můžou hezky vyřádit na červících.

Také o tom si můžete přečíst TENTO ČLÁNEK. Stal se z něj jeden z nejčtenějších a nejoblíbenějších článků u nás na webu.

Z toho mám obrovskou radost, protože jestli tím pomůžeme aspoň pár lidem k jejich snu o slepicích na zahradě, tak jsme už dosáhli přesně toho, co by tento web rád zprostředkovával :-).

ALE VŠECHNO NEBYLO JEN RŮŽOVOUČKÉ….

Od konce dubna do června nás pravidelně navštěvovala liška. A skoro nikdy neodešla s prázdnou. No bodejt‘, při takové nabídce těch nejčerstvějších kuřáteček…

Zdecimovala kromě toho taky naše indické běžce. Ze sedmi kačen a kečerů nakonec zůstala jen jedna – a to zrovna ta nejnápadnější, bílá!

V červnu jsme jí tedy obstarali nového manžela, mlad’ocha. Toho má pěkně pod pantoflem a společně si užívají život na rybníčku. Třeba se na jaře dočkáme malých kachňátek?

HEIDI – MATKA ROKU 2020

Heidi je prasnice druhu Turopolje (kdo by chtěl vědět víc o našich outdoor-čunících, necht‘ shlédne tento příspěvek na blogu. Je v něm video, kde dost detailně vysvětluji, proč a jak tahle prasata chováme).

Příběh prasnice Heidi zní trošku jako pohádka. Vlastně jsme ji vyměnili za jejího otce, věslavného kance jménem Hans.

Hans u nás působil už nějakých pár let a neúnavně a úspěšně obšt’astňoval všechny naše prasečí holky. To je sice bezva, ale po nějaké době potřebujeme prostě „čerstvou krev“, abychom si ta naše prasátka geneticky neoslabovali.

Tak se našla rodina, která byla z Hanse prostě unešená a chtěla mu nabídnout nový harém. Dojednáno bylo, že až Hans zplodí potomstvo, nějaké jeho syny a dcery naoplátku dostaneme.

No a tak jsme jednoho dne zajeli pro Heidi. Z přívěsu se vykolébalo prase tlusté – inu jako prase. Takže místo aby byla zabíjačka hned, rozhodli jsme se milou Heidi nejdříve trošku zeštíhlit.

Mimochodem v onom už zmíněném článku a videu je vysvětlené, jaká strava se pro staré druhy prasat hodí a proč vlastně. Ona totiž bleskurychle přibírají, což je sice fajn, ale čeho je moc, toho je příliš.

I sádla. Proto tedy ta kúra pro milou Heidi.

Takže místo řezníka, čekal na Heidi velký výběh, sportovní dieta – a kanec Rudi, velký to švihák a mladík plný šarmu a energie.

Neměla to holka vůbec jednoduchý. Rudi totiž měl už dvě družky – a ty novou konkurentku nepřivítaly zrovna nadšeně.

Heidi tedy nejdřív úspěšně zhubla – pak ale začala podezdřele tloustnout. Aniž bychom to plánovali, čekali jsme selátka.

NO NEJSOU ÚPLNĚ ABSOLUTNĚ CUKR?

A víte, co je na tom nejlepší? Na podzim se celá situace opakovala ještě jednou. To bylo skoro ještě větší překvapení, protože ostatní dvě prasnice taky vypadaly hodně na selata.

Ted‘ si Heidi to svoje místo v našem stádečku opravdu poctivě vysloužila a ty dvě starší prasnice ji kupodivu už bez problémů akceptují. Z jejího druhého potomstva jsme si dva čuníky nechali, tudíž máme momentálně 6 prasat!!!

To je závazek a taky docela dost práce – naštěstí na ni máme momentálně víc času, než obvykle. O tom se ale dočtete dále:

Covid a já

Koho by se nedotknul… Psát o roku 2020 bez covidu, to asi nejde.

Už jsem se zmiňovala, jak jsem si užívala vánoční prázdniny na přelomu roku. Odpočinula jsem si, to jo. Ale už koncem února jsem opět cítila psychické vyčerpání.

To moje tělo asi ví, jak na mě, jak mě donutit k odpočinku. Takže mě chytly bolesti v krku a chrapot. Musela jsem od konce února zůstat doma.

No a pak se stejně v polovině března školy zavřely a pro mě nastala situace, kterou bych si od té doby, co jsem dostudovala a chodím do práce, prostě nedokázala představit –

VELKÉÉÉÉÉ PRÁÁÁÁÁZDNINY!

Přiznám se, že mi to vůbec, ale ani trošičku nevadilo. Bylo to pro mě, jakoby mě navštívila nějaká ale fakt hodně dobrá víla, mávnula kouzelným proutkem a zavelela

A TED‘ ALE POŘÁDNĚ ODPOČINOUT!

Úplně chápu, že někdo, kdo měl měsíce v malém městském bytě doma hordu dětí, některé z nich musel podomácku vyučovat, všechny zabavit a opečovat – no a k tomu ještě třeba pod tlakem z domu pracovat, celou situaci to vidí jinak.

To je opravdu pecka a sama za sebe jsem ráda, že v takové situaci nejsem.

Stejně tak každý, kdo sám onemocněl nebo nedejbože někoho blízkého ztratil…

Ono to zní odrhaně, ale covid mi pomohl být vděčná – za zdraví, rodinu, za život, za technické možnosti, jak zůstat v kontaktu, za přírodu… Je toho habaděj.

Jsem št’astná, že nežiju ve městě a že i v dobách nejpřísnějšího zákazu vycházení jsem na svých zvyklostech nemusela nic měnit. Jak často jsem si vzpomněla na tu Holmgreenovu knížku… Tuhle otázku bychom si asi měli klást často:

ŽIJEME TAK, ŽE TO „VYDRŽÍME“ I V HORŠÍCH ČASECH?

Většinu času trávíme s covidem nebo bez covidu stejně na zahradě, případně se psama v blízké přírodě, proto se pro nás velice nic nezměnilo.

Zajímavé ale je, že mě zrovna v tomto zvláštním roce po dlouhé době popadly cestovací choutky. To jsem už dlouho nepocítila.

Zatoužila jsem po moři, po horkém jižním sluníčku, po vůni skalnatého pobřeží, ale taky po horách, po prodloužených víkendech v nějakém malém hotýlku někde na severu Itálie. Po krajinách, které jsem ještě nikdy nenavštívila…

Tahle touha skoro fyzicky bolí – tak kdo ví, třeba v roce 2021?

 

Jak jsem ten volný čas tedy využila?

Na začátku těch vynucených 6 měsíců volna od „normálního života“ jsem si snila o tom, jak každý den zavedu sport, jak se dám co do fyzičky do kupy, co všechno doma nedotáhnu do konce, jak si vyklidím skříně a roztřídím papíry…

Prostě jsem chtěla dotáhnout všechno, co tak nějak díky nacvaklým všedním dnům zůstává ležet a převaluje se jako takové usedlé bahýnko někde na dně mé duše…

Místo toho jsem se ale pustila do tvoření něčeho nového – však víte: to moje „podnikání z luk a strání“, webovky, blog a taky naše stránka na facebooku 🙂

Pomalu ale jistě jsem začala tyhle nové struktury plnit životem a obsahem – z našeho života přímo do virtuality. O tom ale už v další kapitolce:

 

Výzvy a výzvičky, kurzy a kurzíčky

Než se rozjela sezóna na zahradě, byl ještě čas na nějaké stavební projekty, a tak vznikla moje první vlastní vymazlená příručka zdarma, jako taková ochutnávečka toho, co jsme zrovna i tak na zahradě zakládali, obnovovali nebo plánovali: 3 PRVKY PERMAKULTURY, KTERÉ VÁM POMOHOU NA ZAHRADĚ … A BUDOU I KRÁSNĚ VYPADAT

Další na sebe nenechal dlouho čekat – rozjížděla se zahradní sezóna a mě bylo jasné, co by mohlo lidem stejné krevní skupiny, jako jsem já, pomoci: PĚSTOVACÍ POMOCNÍČEK

Známí i neznámí totiž tou dobou usilovně řešili, co, kde a hlavně s čím dohromady pěstovat – no a mě došlo, že na tyhle otázky mám po ruce odpověd‘.

Vždyt‘ u nás v Kořenáči už hodně let právě tohle pilujeme a máme spoustu tutově ozkoušených a osvědčených kombinací na záhoncích, které zaručeně nezklamou. Ono přece totiž nejde jen o to, co s čím najednou pěstovat, ale taky co po čem.

No a tak se ten online svět přece jen nějak dal do pohybu. K mé veliké radosti rychle přibývalo nadšených čtenářů! Brzy jsem ale zjistila, že mi chybí kontakt s nimi.

Přece jen mi asi začaly chybět KURZY – přímo na tělo s lidmi, kterým můžu předávat nějaké vědomosti, ona bublavá radost, když se skupina podobně naladěných bláznů společně pustí do nějakého projektu, když se začne vzájemně podporovat, když se ukážou první úspěchy…

Došlo mi, že napsat knížečku je sice bezva, ale já bych si chtěla vyzkoušet kurz. Aspoň nějaký malinký pro začátek. A tak se koncem května zrodila MULČOVACÍ VÝZVIČKA.

To vám byla panečku jízda 😀 Myslím, že každý z těch skoro 180 účastníků to potvrdí (nebudu kecat, to číslo mě skoro posadilo na zadnici, s takovým zájmem jsem vůbec nepočítala).

Ještě i ted‘, po půl roce, mi občas někdo napíše, že tento minikurzík byl v jeho zahradnické kariéře skutečný „game changer“.

A mě z toho poskakuje srdíčko radostí – to je totiž přesně to, co chci rozdávat 🙂

Apropóóó moje milovaná půdička…

Tuhle původně bezplatnou výzvičku jsem na podzim rozšířila o další, stejně obsáhlý modul podzimní péče o půdu a vytvořila z toho nový sezónní kurzík MULČUJME A PEČUJME.

Proč sezónní?

Proběhnul na podzim se skvělou partou účastníků – a bude probíhat opět na jaře!

Samozřejmě se v modulu PEČUJME  pak zaměříme na jiná témata. Jaro a léto připravují přece pro ekologicky hospodařícího pěstitele úplně jiné úkoly a i možnosti, než na podzim.

A je toho tolik, co můžeme pro úrodnou a živou půdu v průběhu hlavní pěstovací sezóny udělat!

 

Jestli zde už nějakou chvilku čtete, tak vám asi nemohlo uniknout, že starání se o půdu a život v ní je pro mě taková opravdová srdcovka.  V tomhle příspěvku na VLOGU  o tom mluvím pěkně od srdce – je to mimochodem příspěvek s největším počtem lajků na blogu :-).

Vrcholem roku byla ale každopádně…. TADÁÁÁÁÁ…. víření bubnů:

ZIMNÍ PĚSTOVACÍ VÝZVA

Můj úplně první placený kurz pěstování zeleniny v zimě. Proto nese tohle jméno: JE TO VÝZVA!  

Je to vysoká škola pěstování. Ono totiž ředkvičky v květnu umí každý, skoro. Ale v listopadu nebo v prosinci?

Pěstovat zeleninu v zimě je velikánská zábava.

Je to dobrodružství a je to něco pro opravdové šílence 😀

Pro ty, kdo sejí, když ostatní ze zahrady utíkají za kamna. Pro ty, kdo prostě jedou dál – jakoby se nechumelilo!

Tady nejde o nějaký truhlíky za oknem. Nene, jde o to, vypěstovat si spoustu druhů zeleniny tak, abychom si ještě i o Vánocích zašli pro všechno do zahrady.

Nevěříte, že je to možné? Tahle fotka je ze Štědrého dne a čerstvější zeleninu měl na svátečním stole málokdo :-D.

Protože jsem na tento kurz, jeho výsledky a všechny jeho účastnice a účastníky opravdu hrdá, zvu vás podívat se do galerie. No a mimo to samozřejmě do dalšího ročníku! Začínat bude zase v červenci.

To se zdá divné, co? Zimní pěstování uprostřed léta? 😀

Ale přesně to je právě na tom ten kumšt, víte? Udělat ty správné věci v pravý čas. To je všechno. Velice jednoduché – když víte, jak na to. No a to vám moc ráda ukážu.

Je to pod střechou!

Tak, a ted‘ zase něco z našeho osobního života. Náš dům.

Rok 2020 byl nejen ve znamení budování virtuálního světa, ale taky budování čistě praktického. Jako opravdu rukama, v montérkách.

Náš slaměný dům jsme postavili v roce 2018. Vlastně je to ale jenom přístavba ke starší polovičce našeho obydlí.

Původně zde na pozemku stála malá dřevostavba, která se postupně o něco rozrostla a ve které se nachází naše kuchyně, koupelna a taky ložnice.

No a právě tuhle starší část bylo potřeba z gruntu obnovit – a tím myslím opravdu z gruntu. Dostala nejen kompletně novou střechu, ale taky stěny zvenku i zevnitř, částečně okna a podlahu.

Co se týká stavění, tak jsme prakticky asi už staří ostřílení vlci…

Ale je něco jiného PŘISTAVOVAT – a tím mít k dispozici funkční zázemí ve formě kuchyně, koupelny a ložnice, a něco jiného PŘESTAVOVAT – když musíte do postele lézt přes ledničku, do koupelny balancovat po trámu, a když vám prší do hrnce se špagetama přímo na plotně, protože nemáte střechu.

ŽIVOT POD ŠIRÁKEM VE VLASTNÍ KUCHYNI

Takhle v retrospektivě to zní jako docela legračně. Ale když se tento stav táhne několik měsíců – konkrétně od června do začátku září – zjistíte, kde jsou vaše hranice.

V těch nejzoufalejších chvilkách, když nám třeba po dvou letech stabilního letního sucha asi týden v kuse pršelo do otevřené střechy, jsem si pro útěchu představovala, jak budeme o Vánocích sedět v té nádherné nové kuchyni při svíčkách a pěkně v teple.

No a přesně tak se mi to splnilo. Zde je pár fotek z přestavby a taky z (téměř) hotové nové kuchyně. Však víte, nějaké ty drobnosti se pořád ještě najdou :-).

Ale než se dostaneme k Vánocům a konci roku, zbývá ještě jedna důležitá kapitola – tentokrát taková zdravotní.

 

Záda

Pamatuje se ještě na tu dobrou vílu, která mě, přepracovanou osůbku, poslala mávnutím kouzelného proutku do covidového lockdownu a nařídila mi odpočinout si?

A jak jsem to – když si celý ten rok tak po sobě čtu – rozhodně neposlechla?

Tak tahleta víla se asi spojila s mým tělem proti mně a mé trochu příliš kreativní hlavě a tím kouzelným proutkem mě přetáhla po zádech.

KDO NEPOSLOUCHÁ, MUSÍ POCÍTIT

Poté co se v září školy zase otevřely, znamenalo to pro mě neustálé dvě šichty. Ráno jsem vstávala často už kolem 4:00 hodiny, abych měla nerušené dvě hodinky času na tvoření podnikání z luk a strání.

Pak jsem vypravila rodinu do školy a do práce, běžela postarat se o slepice a na procházku se psama. Sprcha, rychle a čaj a hurá do práce, o půl deváté nám začíná vyučování.

Po práci jsem do sebe rychle něco hodila, na půl hodinky si odpočinula a následovala další šichta – na zahradě, v kuchyni, nebo zase u počítače, a to často až hodně pozdě do noci.

VLASTNĚ SE NEDIVÍM, CO SE STALO PAK…

Moje moudré tělo na mě zavolalo. A to hodně nahlas. Přímo zařvalo, že to takhle dál nejde.

Já jsem se snažila POHNOUT DOPŘEDU – a abych porozuměla, že tudy cesta nevede, řeklo mi to tělo právě přes POHYBOVÝ APARÁT.

CO SE PŘIHODILO?

Vlastně nevím. Nedokázala mi to říct moje lékařka, ortopéd a ani několik fyzioterapeutů. Moje potíže začínaly prudkými bolestmi hlavy a krční páteře, k tomu se ale přidaly potíže s chůzí a vůbec postavit se.

Jasněji už to sdělit asi nešlo. Nastal čas na pár opravdu nutných změn. Ale víte co? I na to je potřeba síla a když chybí, nelze se ani moc měnit.

Proto jsem úplně nejdřív potřebovala obnovit a nahodit zase i ty nejjednodušší principy:

VÝŽIVA

POHYB A DECH

SPÁNEK

To zní jednoduše, že?

Ale zkuste se dobře vyspat, když vás vleže všechno bolí. Nebo jak se pohybovat, když už jen vstát ze sedu na židli je spojeno s děsivými bolestmi…

Skoro celý listopad jsem strávila na neschopence, měla jsem zase moře času a jedna věc mi byla nad slunce jasnější:

TOHLE JE UŽ OPRAVDU DŮRAZNÉ VAROVÁNÍ!

První volný termín na zdravotní gymnastiku byl až za měsíc, termín na důkladné vyšetření na ortopedii taky až za několik týdnů, proto jsem musela sama začít hledat cestu, jak se opět postavit na nohy (doslova!).

Víte, co mě navedlo na správnou cestu? Bylo to zase Podnikání z pláže

Vzpomněla jsem si na Markétu Strnadovou, spolužačku z dřívějšího ročníku, která je zkušená fyzioterapeutka a nabízí online program VYPROŠŤOVÁK.

Ze začátku jsem byla hodně skeptická a bála jsem se, že si bez fyzické přítomnosti cvičitelky třeba ublížím. Markéta je ale přesně na tohle zařízená a vysvětluje všechno tak nekonečně jemně a citlivě, že jsem si to prostě chtěla vyzkoušet.

Po okoštování jejích nabídek zdarma jsem zainvestovala do celého jejího programu a řeknu vám, že jsem ani sekundičku nelitovala.

Kdyby snad někdo z vás pocit’oval potíže s pohybovým aparátem, tak myslím že neexistuje nic, co by dokázalo srovnatelně dobře pomoci. Kliknutím ZDE se dostanete na Markétiny stránky.

 

Dnes, dva měsíce po akutním zhoršení mých potíží, se cítím zase nabitá energií…

Kromě terapeutického cvičení mi ale pomohlo ještě i jídlo inspirované stravováním podle pěti elementů tradiční čínské medicíny a právě ten tolik důležitý spánek.

I to, přátelé, jak zacházíme sami se sebou, je permakultura v praxi. Je to trvale udržitelné?

Sama jsem tak nadšená tím, jak tyhle všednodenní a úplně jednoduché tři prvky dokáží člověka nabít energií a vytáhnout ho z hodně hluboké díry.

NECHCI SI TO NECHAT JEN PRO SEBE!

Proto jsem jako takový pomyslný puntík za tímto divokým rokem 2020 vytvořila takový laskavý prográmek – zadarmo, bez jakéhokoliv nároku na účastníky a s jediným cílem: opečovat se, nakrmit se a odpočinout si.

Ráda bych spolu s vámi strávila 4 týdny, ve kterých si ozkoušíme, jak slastné je, dopřát si přesně to, co je v dnešní uspěchané době nedostatkové zboží – teplé kvalitní hřejivé jídlo, trošku pohybu spojeného s vědomým dechem a dostatek spánku.

Říkám tomu  EXPERIMENT POLÍVČIČKA a srdečně vás do něj zvu!

No a touto pozvánkou končí i můj rok 2020.

Končí trochu tak, jak i začal – nečekaným vykročením do neznáma. Doufám, že díky POLÍVČIČCE budeme mít dost sil na všechno, co sebou přinese :-).

Co plánuji v roce 2021?

Určitě další zajímavé kurzy! Na zahradě je toho tolik, co stojí za to se naučit, vyzkoušet si, vypilovat k dokonalosti a nebo s tím vůbec nejdřív začít. Takže se je na co těšit!

Víc zatím nebudu prozrazovat – aby vám ale nic neuteklo, stáhněte si zdarma některý z eBooků zde na webu, nebo se připojte k EXPERIMENTU POLÍVČIČKA. Tím ode mne čas od času dostanete newsletter s novinkami a nepropasete nic, co vás zajímá.

Kdybych měla rok 2020 popsat jedním slovem, bylo by to slovo VICHŘICE‚ – a to v tom dobrém slova smyslu (hodně pohybu, hodně čerstvého vzduchu 😀 )

Ale bylo by to také i v tom ne tak pohodlném, spíš namáhavém (držte si klobouky a nezdržujte si pod stromy… Mohli byste tak přijít k úrazu!).

Kdybych měla jediným slovem vyjádřit přání, jaký by měl být 2021, bylo by to FLOW.

Vidím před svým vnitřním zrakem křišt’álově čistou a silně proudící řeku, která se klikatí malebnou krajinou. Mohutně, ale taky hravě a lehce.

To přece zní báječně, nemyslíte?

Vaclava Preussl-Kroneberg
Naší vášní a našim posláním je již přes 10 let šetrné pěstování zeleniny, chov zvířat a zpracování vlastní úrody. Pomáháme každému, kdo v sobě ucítí touhu po návratu k přírodě, vydat se na cestu k soběstačnému způsobu života - a to jak prakticky, tak i na hlubší úrovni, protože tvá zahradla je zrcadlem tvé duše. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • CO SE MNOU MŮŽEŠ ZAŽÍT:
  • PĚSTITELSKÁ ROZCVIČKA PRO ZAHRADNÍ ALCHYMISTY
  • ZIMNÍ PĚSTOVACÍ VÝZVA
  • ROSTOUCÍ KALENDÁŘ s prac. listy
  • Workbook ALCHYMIE JÍCHOVÁNÍ
  • Workbook MULČOVACÍ MAGIE
  • PĚSTOVACÍ POMOCNÍČEK – legendární příručka zdarma
  • TŘI PRVKY PERMAKULTURY – seznamte se, prosím :-)